Na cestě ke stovce!

Sdružuji lidi po celém světě. Jsem INEX – Sdružení dobrovolných aktivit. A toto je můj příběh…

Všechno začalo před 25 lety. Neuvěřitelné – 25 let! Letos oslavím čtvrtstoletí své existence! Jsem starší než většina mých dobroušů. Tak familiérně říkám svým dobrovolníkům, které vysílám na nejrůznější dobrovolnické projekty po celém světě. Za ta dlouhá léta jsem poznal spoustu skvělých lidí a zažil víc, než by kdokoli z vás prožil za sto let. Byl jsem u vzniku velkých lásek, ale viděl jsem i bolest ze zlomených srdcí. Procestoval jsem svět a pomohl tisícům potřebných. Spoustě mladým lidem jsem otevřel oči a jejich život obohatil o neskutečné zážitky. Znám i takové, které jsem dal dohromady (i když nejsem žádný dohazovač!), a ti dotyční jsou spolu dodnes. A jejich děti dnes se mnou vyráží na workcampy pro teenagery. Pardon za ta cizí slova, ale jsem multikulturní a mluvím hned několika světovými jazyky. Ale nechci se vychloubat, to jsou léta těžké dřiny. Teenagera snad nikomu vysvětlovat nemusím, všichni jsme jím byli. Někdo docela nedávno, třeba já 🙂 Ale slovo „workcamp“ by lidem, kteří o mně ještě nikdy neslyšeli, mohlo připadat trochu nesrozumitelné. Workcamp je můj oblíbený dobrovolnický projekt. Je vlastně asi nejoblíbenější u všech mých přátel a známých. Jedná se o 2 – 3 týdenní pobyt, při němž spolu pracuje a tráví volný čas skupina dobrovolníků z různých zemí světa. Pracují, baví se a navzájem si předávají své zkušenosti. Je to skvělá příležitost poznat jiné kultury, naučit se jazyk a setkat se zajímavými lidmi. Možná dokonce získat přátele na celý život. I takové jsem poznal osobně.

Zpět k mému příběhu. Tak schválně – vzpomenete si, co jste dělali 10. dubna 1991? Nebo aspoň v tom roce? Já přišel na svět. Doba byla dost divoká. Změna režimu, osobní i společenské zvraty. Otevřely se dveře do světa a i naše malá zemička dostala po dlouhých letech zelenou. Jak asi chutná svoboda? Jaké to je nebát se mluvit o tom, co mě štve? Jak se lidé chovají na dlouho odpíraném západě? Ten zmatek a hlavu plnou otázek jsem pocítil i já. Byly to krušné, ale krásné časy, na které moc rád vzpomínám. Všechno bylo dělané tzv. na koleni, všechno bylo nové a nepoznané. S mým týmem, s tehdejšími Inexáky, jsme se učili chybami a za pochodu. Získal jsem hodně. A neztratil skoro nic. Nebylo totiž moc co ztrácet.

1992: Na workcampu v Třeboni

Rok 1994 byl pro mě tak trochu zlomový. Byly mi teprve 3, když mě Celoevropská síť dobrovolnických organizací pozvala mezi sebe a mně, potažmo vám všem, se otevřely dveře do světa dokořán. Od té doby stojím po boku velkých a významných dobrovolnických organizací působících po celém světě. Díky za to! O rok později jsem dostal svůj první počítač. Dnes mi to přijde vtipné, ale tehdy to bylo něco ohromného! A následovaly roky, kdy byli mí dobrovolníci nazýváni „dobrodruhy, blázny a snílky“. Já bych je dnes nazval spíš odvážnými borci, kteří se nebojí vystoupit se svého stínu. Bavíme se o dobách, kdy prázdniny ovládaly dovolené u Jadranu…

Přelom tisíciletí, slavím první kulatiny. Je mi 10. Technologický boom, kdo nemá nokii velikosti cihly, jako by nebyl. Pro přihlášky na workcampy jsme začali používat elektronickou databázi. A vedeme ji dodnes, jen v mnohonásobně větším objemu. S týmem sdílím nadšení a do práce dáváme kus sebe. Ale přestává to stačit. Uvědomili jsme si totiž, že musíme začít dělat víc. Uskutečnit všechny naše nápady a workcampy doplnit o další dobrovolnické projekty a vzdělávací aktivity. A daří se! Píše se rok 2004 a já se začínám angažovat v zemích globálního Jihu. Vzniká úspěšný projekt Fotbal pro rozvoj, program GLEN a svou vůbec první akreditaci získává EVSka – Evropská dobrovolná služba. Má platonická láska (ale to je jen mezi námi).

2002: Návštěva prezidenta V. Havla na workcampu v Bromouvsku

Mobily velikosti vysílačky byly výdobytkem doby 🙂

Byla to taky doba, kdy na mé bujaré vánoční večírky chodila hrát kapela Bůh ví, s tehdy ještě neznámým Ondřejem Brzobohatým, kdy se přespávalo v kanceláři, aby se všechno stihlo, a kdy jsme se s týmem postupně stěhovali ze Senovážného náměstí na Budečskou a nakonec na dnešní Varšavskou. Páni, když nad tím tak přemýšlím, já mám fakt úžasný život – žiju dobrovolnictvím!