Přišlo mi to jako skvělý nápad, znám pár lidí, kteří dobrovolnictví vyzkoušeli a vše jsem to měla natřené na růžovo.
Moje cesta započala v Ostravě, odkud jsem vlakem vyrazila do Vídně, kde jsem nasedla na letadlo směr Lisabon. Ještě předtím, než jsem se měla poznat se zbytkem naší dobrovolnické party, mě čekaly dva dny solo turistění v hlavním městě Portugalska. Nebudu vám lhát, byla jsem z toho všeho tak vystresovaná a nervózní, že kdyby mi v tu chvíli někdo nabídl, že můžu okamžitě odjet domů, tak bych to asi přijala. Naštěstí se nikdo takový nenašel a já za dva dny pokračovala z Lisabonu na jih Portugalska, konkrétně do města jménem Lagos, kde to všechno začalo.
Většina dobrovolníků, stejně jako já, zvolila možnost odvozu z vlakového nádraží v Lagosu, takže se nás tam sešlo asi patnáct cestovatelů. Všichni jsme měli stejně vyjevené výrazy, navzájem jsme se pozorovali a snažili se uhodnout, jestli k sobě teda patříme nebo ne. Když pak dorazila dodávka s našimi campleaders, tak už to šlo ráz na ráz. Naskákali jsme postupně do auta i s kufry a batohy a vyrazili směr Vale da Lama, kde se nacházela farma, která se stala na dvanáct dní naší základnou. Postavili jsme si stany, což šlo překvapivě velmi hladce, najedli se a začalo seznamování. Celkově se do mého projektu zapojilo dvacet šest dobrovolníků z nejrůznějších států a kontinentů. Měli jsme tam dvě dobrovolnice z Mexika, pár lidí ze Srbska, jednoho Itala, několik Portugalců, několik Němců a z naší domoviny jsme přijely hned tři holky.
Celý workcamp se nesl v duchu permakultury a šlo vidět, že toto místo a organizátoři nejsou v pořádání workcampů nováčky. Naše práce se skládala hned z několika aktivit. Dny, které jsme trávili na farmě jsme věnovali práci v kompost zóně, sázení stromů a stavění přístřešků na dřevo. Samozřejmě jsme nepracovali celé dny, protože se to v horkém portugalském počasí ani nedalo. Během nejslunečnějších částí dne jsme se vzdělávali ohledně permakultury a spolupráce v týmů. Kromě dní na farmě jsem také měli dva, kdy jsme vyrazili úplně mimo farmu.
První z těchto výjezdů nás zavál do skoro nedotčeného lesa, kde žila komunita lidí, která se tam snažila vybudovat jakousi mini vesničku. Za čtyři roky, které tam od koupě pozemku strávili, tam už postavili několik domů, jednu jurtu, kompostovací záchod a trampolínu. V ten den jsme si opravdu neskutečně mákli a já na sebe byla moc pyšná. Každý nový den, který nám přinášel nové výzvy, jsem zjišťovala, že to vlastně všechno zvládám a nebylo tedy nutné se na začátku tak bát a stresovat.
Druhý den mimo farmu jsme jeli do místní školy, která se podobně, jako komunita v lese, budovala krok za krokem díky nadšeným učitelům a lidem, kteří se na celém projektu podíleli. Celá škola byla postavena tak, aby byly děti co nejvíc v kontaktu s přírodou, ale mohly se učit i během dní, kdy zrovna počasí nepřeje. Pomohli jsme jim tam zvelebit hřiště a vytvořit venkovní jídelnu. Bylo šílené vidět tu změnu a zjistit, kolik práce jsme ve větší skupině schopni udělat jen za tři hodiny. Měli jsme také možnost vyzpovídat místní zaměstnance a sestra jedné z našich dobrovolnic v této škole dokonce studovala. Vše to bylo neskutečně zajímavé a motivující.
Kromě práce nás čekala i zábava. Jeden den jsme měli celý volný a jeden jsme pořádali den otevřených dveří, kdy nás přišlo navštívit přes sedmdesát lidí. Mezi nimi bylo mnoho Portugalců, ale také lidé ze Skotska, Anglie, Německa či Slovenska. Celý den jsme si všichni moc užili a i když byl více méně pracovní, tak všude vládla pohodová atmosféra.
Už jsem zmiňovala, jak dobře jsme si jedli? Že ne? Vařila pro nás Daniela, Kolumbijka, která podle mě nikdy nepřipravila nic špatného. Většina jídel byla vegetariánská a pro lidi s nejrůznějšími alergiemi byla vždy připravena nějaká alternativa.
Co se týče hygieny, tak voda v našich sprchách byla ohřívána solárními panely. To znamená, že když nějaký den nesvítilo slunce, nezbývalo nám nic jiného, než se umýt studenou nebo smrdět.
Abych to nějak zakončila, tak musím říct, že jsme se sešli opravdu skvělá parta a myslím si, že jsme se neviděli naposledy. Celou zkušenost bych doporučila všemi deseti a pokud se bojíte, tak vězte, že když jsem to zvládla já, holka, pro kterou bylo kempování vždycky hezčí v představách než v realitě, tak to zvládnete taky. Vzhledem k tomu, že už se nebojím spát ve stanu, po stém komářím štípanci jsme se pravděpodobně stala imunní a zvládla jsem postavit pojízdný stojan na vermikompostér, to byl opravdu zážitek mého života, na který budu dlouho vzpomínat s úsměvem na tváří.
Zajímá tě celá moje cesta? Podívej se na ni přes Instagram, ve výběru #TerWorkcampuje.
