Den 1 – neděle
Po komplikované cestě s několika přestupy přijíždím do cílové destinace – na vlakové nádraží ve vesnici Canfranc, která se nachází v Pyrenejích, kousek od španělských hranic s Francií. Zde na mě už čeká Španěl Leo, který mě má odvést na hostel. Zároveň sem přijíždí i další z dobrovolnic – Mexičanka Susanne. Po vzájemném představení se nás Leo odváží do 4 kilometry vzdálené vesničky zvané Canfranc Pueblo, kde se nachází hostel, ve kterém máme strávit dva následující týdny.
Jakmile dorazíme na hostel, plni obav vstupujeme do místnosti, kde jsou ostatní dobrovolníci, kteří dorazili před námi. Vzájemně se tak představujeme a já si z dvaceti jmen pamatuji maximálně tak dvě. Když lidem říkám, že se jmenuji Vojta, nikdo toto české jméno nezná a někteří se tázají: „What, Vodka, hahaha?“
Kolem 70 procent dobrovolníků tvoří Španělé, pak je zde kolem pěti Francouzů a Francouzek, jedna Mexičanka, jedna Polka a já jako jediný Čech. Po prvotním vzájemném seznámení si většina z nás vybaluje věci, pak už jdeme na večeři, která je luxusní a skládá se ze tří chodů. Ostatně jídlo zde bylo skvělé po celou dobu. Večer pak probíhají různé seznamovací hry, po jejich skončení jde většina z nás spát, protože jsme unaveni po náročné cestě.
Den 2 – pondělí
Ráno v 7:30 po potřebném odpočinku vstáváme, jdeme na snídani a připravujeme se na práci. V 8:30 pak odjíždíme dodávkou na vlakové nádraží Canfranc Estación, kde máme pracovat na opravě starého vagónu.
Dozvídáme se, že kdysi zde fungovalo velmi známé železniční spojení mezi Španělskem a Francií a zároveň zde stojí obrovská železniční stanice. Železniční spojení však přestalo v roce 1970 fungovat. Na trase totiž došlo ke zřícení mostu při vykolejení nákladního vlaku a francouzská strana odmítla most opravit. V současné době se však pracuje na obnovení železničního spojení (na určitých trasách už v dnešní době funguje) a obrovská železniční stanice je zpřístupněna turistům k exkurzím.
Přímo před železniční stanicí stojí dva historické vagóny a my se máme podílet na jejich opravě. Cílem je, aby se turisté navštěvující tuto železniční stanici mohli podívat i do vnitřku těchto vagónů. Nutno dodat, že jsme už několikátý workcamp a mnoho práce odvedli dobrovolníci před námi. Vagón máme opravovat jak zvenku, tak zevnitř. Více práce je však vevnitř, kde je potřeba udělat rámy okolo oken, malířské práce, položit podlahu a zajistit řadu dalších věcí.
Ve 13:30 se pak vracíme do hostelu na oběd. Po obědě a příjemné siestě se vydáváme k asi 10 minut vzdálenému jezírku. Voda je opravdu studená, ale křišťálově čistá a počasí je poměrně horké. Já ve vodě moc dlouho nevydržím, ale řada ostatních s teplotou vody nemá problém a koupání si vysloveně užívá.
Po návratu od jezírka následuje menší relax a kolem deváté hodiny přichází večeře. Po večeři pak hrajeme různé hry, bavíme se, popíjíme a užíváme si život. Nutno dodat, že naprostá většina večerů se nesla v tomto stylu.
Den 3 – úterý
V úterý ráno se opět vydáváme pracovat na obnově vagónu, odpoledne pak patří návštěvě nedalekých jeskyní. Cesta k jeskyním nám pěšky trvá kolem dvou hodin, ale není to žádný problém, protože po cestě se vzájemně více poznáváme, povídáme si a zjišťujeme překvapivé odlišnosti mezi jednotlivými zeměmi.
Jedná se o jeskyně zvané Cueva de las Guixas a prohlídka probíhá ve španělštině, naštěstí však Španělé nám, kteří nemluvíme moc dobře španělsky, podstatné informace překládají do angličtiny. Skvělá je rozhodně teplota, která je v jeskyních kolem 15 stupňů, a jedná se tak o příjemné osvěžení. Po návštěvě jeskyní se vracíme zpátky na hostel, kde už je pro nás připravena večeře.
U večeře se dozvídáme, že během pár dní má na hostel, kde jsme ubytováni, dorazit mládež ve věku 14 až 17 let a my jí máme připravit strašidelnou noční hru, která se nazývá Gymkhana. Rozdělujeme se tak do několika skupin a každá ze skupin se snaží vymyslet co nejlepší příběh pro tuto hru. Po hodině však ani jedna ze skupin příběh nedokončí a rozhodujeme se pro volný program, příběh přeci můžeme dovymyslet zítra nebo pozítří… nebo někdy jindy.
Den 4 – středa
Den opět začínáme prací, která však začíná nabírat na rychlejším tempu – dostáváme totiž řadu elektrických nástrojů, které jsme dosud neměli k dispozici. Práce se však stále nese ve stejném stylu, většina dobrovolníků se zrovna věnuje natírání vnitřku vagónu.
Po práci jedeme na oběd, po kterém následuje zhruba dvouhodinová siesta. Jakmile jsme odpočinutí, vyrážíme na skvělé místo v horách, které přímo vybízí ke koupání. Přesvědčit se o tom můžete na přiloženém videu.
Po vykoupání vyrážíme k nedaleké zřícenině pevnosti Fuerte de Coll de Ladrones, která se nachází na opravdu zajímavém místě, a stojí tak za to vidět ji i zblízka. Po udělání si fotek vyrážíme zpět na hostel, kde už jen hodujeme a nabíráme síly na další den.
Den 5 – čtvrtek
Čtvrteční dopoledne je podobné jako dopoledne ve všechny ostatní dny – v 7:30 vstávání, snídaně a pak odjezd do práce. Mnoho z nás je však už hodně unavených a jsme rádi, že jsme vůbec vstali. Únava je na nás už dost znát, každý den chodíme spát kolem jedné až druhé hodiny ráno a někteří dokonce i později. Je to však naše volba, kdo chce, může chodit spát dříve. Nikdo však spát brzy nechodí, protože každý z nás si chce užívat společnost ostatních dobrovolníků.
Po práci přichází oběd a odpočinek. Kolem čtvrté hodiny odpoledne vyráží asi polovina fyzicky zdatnějších dobrovolníků (včetně mě) na procházku do hor. Procházka je opravdu jen pro fyzicky zdatnější a já jsem rád, že to zvládám. Příroda však stojí za to a nelituji, že jsem se rozhodl vypravit. Po pár minutách strávených na vrcholu se opravdu smrtelně rychlým tempem vracíme dolů, kde už na nás čeká zbytek dobrovolníků. Podle cedule by nám mělo sejít kopec trvat 3 hodiny, my to stíháme za pouhých 40 minut.
Večer se pak nic výjimečného neděje a řada z nás jde spát o něco dříve, protože jsme opravdu unavení. A to jak kvůli dnešním fyzicky náročným aktivitám, tak z nedostatku spánku po celou dobu kempu.
Den 6 – pátek
Přichází pátek, což pro nás znamená poslední den práce, a pak už jen dva dny volna. Ve vagónu dokončujeme malování a začínáme pracovat na dřevěných schodech, které mají usnadňovat vstup do vagónu. Po práci přichází klasická rutina – oběd a siesta.
Po příjemném odpočinku se odpoledne vydáváme do zhruba 20 kilometrů vzdáleného městečka Jaca, kde se koná festival různých kultur, který chceme navštívit. Ve finále to však dopadá tak, že se vydáme do nejbližší restaurace, kde popíjíme pivo.
Pak se trošku porozhlédneme po městě a nakonec nakoupíme pivo a víno a zbytek času trávíme na trávě v místním parku, kde odpočíváme a klábosíme. Při této příležitosti se dozvídám, že pití na veřejnosti je ve Španělsku zakázané, ale u většiny mladých je běžnou praxí. Pouliční konzumace alkoholu zde dokonce má i svůj vlastní název – botellón. Někteří Španělé mi dokonce říkají, jak občas musí utíkat před policií. Ochutnávám poprvé i takzvaný fuet, což je katalánská klobása. Fuet se vyrábí z vepřového masa, vzduchem se suší 4 až 6 týdnů a díky ušlechtilé plísni má jemně nasládlou chuť.
Večer si pak všichni balíme věci na víkendový výlet do hor. V horách máme totiž přes víkend spát. Někteří z dobrovolníků jsou plni obav, že výlet pro ně bude fyzicky náročný, a začínají trošku zmatkovat. Po sbalení si a uklidnění ostatních, už nezbývá nic jiného než ulehnout do postele a těšit se na sobotní ráno.
Den 7 – sobota
Dopoledne přichází již zmiňovaný výlet do hor. Dostat se na místo (horskou chatu), kde máme spát, nám má trvat několik hodin, a proto se tak rozdělujeme na rychlejší a pomalejší skupinu. Říkám si proč chvátat a přidávám se tedy k pomalejší skupině. Příroda je opravdu dechberoucí, a i když se jedná o náročnou cestu, je velmi inspirující a dává mi energii do života.
Jako pomalejší skupina dorážíme do cíle – k horské chatě – asi v půl třetí. U chaty už na nás čeká druhá rychlejší skupina, která dorazila asi o půl hodiny dříve. Dáváme si zabalenou bagetu, na kterou se snad každý z nás nesmírně těší. Po doplnění síly a zhruba hodinovém odpočinku vyráží část z nás ještě výše do hor. Věci si však necháváme u horské chaty, kde je mohou pohlídat ostatní dobrovolníci, kteří se na výstup do vyšší nadmořské výšky neodvažují.
Chceme vystoupat až do výšky necelých 3000 metrů nad mořem. Výstup je poměrně náročný, stoupání je hodně prudké, ale dá se to zvládnout. Jakmile dorazíme na vrchol, kocháme se nádhernými výhledy a pořizujeme fotografie. Není zde však zrovna teplo a fouká poměrně prudký vítr. Po pár minutách strávených na vrcholu se tedy vracíme zpátky na místo, kde máme strávit dnešní noc.
Jakmile se vrátíme zpět, přichází už jen odpočinek, večeře a po večeři hraní na kytaru, posezení a povídání si. Večerní atmosféra v horách pod širým nebem má opravdu svoje kouzlo. Kolem půlnoci však přichází bouřka, která je opravdu nepříjemná. Jdeme tak dovnitř chaty, kde se snažíme usnout.
Den 8 – neděle
Po půlnoci bouřka nabírá na síle, ale nakonec se mi podaří usnout. Probouzím se však každou půl hodinu kvůli tomu, jak déšť prudce bije do střechy. Ráno se u snídaně dozvídám, že někteří dobrovolníci nemohli spát skoro vůbec, jsem na tom tedy ještě dobře. Po vydatné snídani vyrážíme zpět na hostel. Sejít dolů do vesnice nám opět trvá několik hodin.
Po návratu na hostel jdeme na oběd, pak následuje odpočinek. Mnoho dobrovolníků je unavených, a tak se dnes nekoná žádný výlet. Já se však domlouvám se skupinou čtyř Španělů a Španělek, že se vydáme k asi 20 minut vzdálenému vodopádu. Po příchodu k vodopádu všichni kromě mě skáčou do vody, já radši zůstávám na břehu. Je totiž kolem 18 stupňů a voda má stupňů ještě méně.
Kromě toho dnes přijíždí i mládež ve věku 14 až 17 let, pro kterou máme připravovat strašidelnou noční hru zvanou Gymkhana. Už jsme před pár dny rozpracovali její příběh a uvědomujeme si tak, že hru budeme muset ještě doladit.
Den 9 – pondělí
Víkend velmi rychle utekl a přichází další pracovní den. Do práce se však řada z nás těší a shodujeme se, že přes víkend nám vagón trochu chyběl. Pracujeme na dřevěných schodech a zároveň začínáme vyřezávat a upevňovat ocelové rámy kolem oken. Kolem jedné hodiny odjíždíme na oběd.
Po obědě následuje pro řadu z nás siesta trvající celé odpoledne. Žádný výlet se dnes nekoná, potřebujeme si pořádně odpočinout. K večeru se však všichni scházíme v asi 20 metrů vzdáleném venkovním baru a užíváme si příjemnou atmosféru. Frázi „una cerveza“ za dnešek slyším snad stokrát.
V noci se pokazí počasí, začíná pršet a padají obrovské kroupy, které jsem snad nikdy v životě neviděl. Musíme se tak z venkovní zahrádky přemístit dovnitř. Španělé však říkají, že takové kroupy také v životě neviděli, a překvapeni jsme tak snad všichni.
Den 10 – úterý
V úterý si uvědomujeme, že pokud budeme chtít vagón dokončit včas, budeme muset přidat na tempu. Někteří říkají, že to nemůžeme zvládnout, většina z nás je však plna optimismu. Ve vagónu tedy pracujeme trošku pod časovým tlakem, ale i přesto je práce dobře zvládnutelná.
Část dobrovolníků jede pracovat i odpoledne, aby se vše stihlo, a část (včetně mě) vylaďuje noční hru Gymkhana – jedeme tak nakoupit různé masky, bonbóny a další věci, které budeme potřebovat.
Bohužel se začíná kazit počasí (nepříjemný vítr a kolem 16 stupňů).
Den 11 – středa
Ráno opět vyrážíme pracovat do vagónu. Po práci jako každý den následuje oběd a krátký odpočinek. Kolem čtvrté hodiny odpolední vyrážíme k horskému jezeru Ibón de Estanés. Přestože se jezero nachází ve Španělsku, cesta k němu vede z Francie. Cesta k jezeru je poměrně dlouhá, ale příroda je nádherná.
Během výstupu k jezeru se shodujeme na tom, že příroda nám zde připomíná přírodu v seriálu Hra o trůny. Po zhruba dvou hodinách dorazíme k jezeru a část z nás se jde koupat. Je to však opravdu šílenost, u jezera je tak kolem 7 °C a teplota vody v jezeru je možná jen o pár stupňů vyšší. U jezera strávíme tak 20 minut a pak vyrážíme zpátky na hostel.
Po návratu na hostel jdeme rovnou na večeři. Po večeři se pak snažíme doladit poslední detaily ohledně již zmiňované noční hry pro španělskou mládež.
Den 12 – čtvrtek
Čtvrteční dopoledne je plné stresu, protože víme, že v pátek musí být vagón dodělaný. Snažíme se tak pracovat co nejefektivněji a nejrychleji, ale i přesto máme dobrou náladu a jsme plni pozitivní energie.
Po práci pak následuje opět oběd a siesta. Většina z nás odpočívá a nikam nevyrážíme. Po večeři pak máme realizovat noční hru pro mládež – Gymkhana. Dokončujeme poslední přípravy, a jakmile jsme „ready“, hru zahajujeme. Přestože jsme hře věnovali obrovské úsilí, její účastníci se vůbec nezajímají o její příběh a dělají si tak trochu, co chtějí. Od jednoho chlapce dokonce slyším frázi ve smyslu: „vůbec se nebojím!“ Někteří účastníci však strach mají. Mládež si sice hru předělá podle sebe, ale i tak má o zábavu vystaráno a je snad spokojena. Gymkhana se ale neodehrává podle našich představ. Hra končí asi kolem jedné ráno a velká část z nás odchází spát – potřebujeme načerpat síly na poslední pracovní den.
Den 13 – pátek
Pátek je poslední pracovní den a my tak dokončujeme vagón do finální podoby. Kolem jedné hodiny odpoledne se přichází na vagón podívat i starosta vesnice a pracovníci místní železniční společnosti. Slyšíme tak od starosty a některých pracovníků pár projevů a jsme možná ještě více hrdí na to, co jsme za dva týdny, které jsme zde strávili, dokázali. Ještě si pořídíme pár společných fotografií s vlakem a pak s prázdným žaludkem vyrážíme na oběd.
V pátek nemáme čas na žádný odpolední odpočinek. Rozhodujeme se totiž, že hned po obědě vezmeme všechna auta, která máme k dispozici, a pojedeme se podívat na 60 kilometrů vzdálené skalní stěny Mallos de Riglos. Nedaleko skalních stěn pak přespíme v kempu.
Kolem třetí hodiny odpolední tedy vyrážíme – směr Riglos, cesta nám trvá lehce přes hodinu. Hned po příjezdu na místo se vydáváme na výšlap kopce, který nám trvá tak dvě hodiny. Všichni si ale uvědomujeme, že skvělý výhled, který se nám na vrcholku nabízí, za ty dvě hodiny chůze rozhodně stojí. Nahoře se tak pokocháme výhledem, pořídíme pár fotek a vyrážíme do nedalekého kempu, kde máme strávit noc. Postavíme zde obrovský stan, do kterého se všichni vejdeme bez jakýchkoliv problémů.
Jakmile postavíme stan, dáme si večeři a pak vyrážíme do baru nacházejícího se v kempu. Zde trávíme zbytek večera. V pozdních hodinách pak unaveni odcházíme spát.
Den 14 – sobota
Jakmile se nasnídáme a složíme stan, vyrážíme se vykoupat do bazénu, který se nachází přímo v kempu. Ranní koupání je opravdu osvěžující a dodává nám energii do zbytku dne. Po vykoupání se a kratším ranním odpočinku vyrážíme zpět na hostel, kde spolu máme strávit poslední odpoledne a večer.
Dnes je na programu mezinárodní večeře. Rozdělujeme se do týmů po zhruba čtyřech dobrovolnících. Já s mým týmem se snažíme udělat bublaninu, což je ve Španělsku trochu komplikované. Polohrubá mouka se zde sehnat nedá a Francouz, který nakupuje suroviny, místo třešní nakoupí broskve. Výsledek je tedy trochu zvláštní, ale bublanina se nakonec sní.
Podává se řada různých pokrmů – guacamole (avokádová omáčka), španělská tortilla (vaječná omeleta), tiramisu nebo třeba melounová šťáva s rumem. Francouzský tým dokonce dělá degustaci francouzského vína. Celý večer je dost zajímavý, a jelikož se jedná o poslední večer, atmosféra je dost živá. Na některé z nás začíná dopadat smutek, protože si začínáme uvědomovat, že se už pravděpodobně znovu neuvidíme.
Den 15 – neděle
Sobotní večer se protahuje i do nedělního rána. Ve vesnici se navíc koná pravá španělská fiesta (párty) na ulici a my tak kolem jedné hodiny ranní vyrážíme ven do vesnice, kde se nachází stan s DJem a několik desítek lidí z vesnice. Užíváme si tak poslední společně strávené chvilky. Nad ránem pak odcházíme spát.
Vstávám po čtyřech hodinách spánku a loučím se s ostatními dobrovolníky. Někteří nesou loučení poměrně těžce, někteří však s obrovským nadhledem. Já si říkám, že život jde dál a nic mi nebrání v tom, abych se s některými účastníky workcampu znovu potkal. Po rozloučení s ostatními vyrážím s trochu zvláštním pocitem zpět do České republiky.
Celé to pro mě byla obrovská zkušenost plná skvělých zážitků. Poznal jsem lidi z různých zemí a doufám, že alespoň některé z nich znovu uvidím. To, co bych z celého workcampu vyzdvihl, bylo hlavně to, že si zde nikdo na nic nestěžoval, nebylo potřeba řešit žádné problémy a jednalo se tak o skvělé dva týdny bez jakýchkoliv starostí. Domů jsem se tak vracel velmi odpočinutý a plný pozitivní energie.
Na závěr bych chtěl poděkovat organizaci INEX-SDA, která celý workcamp zprostředkovala, a rozhodně INEX doporučuji všem, kteří se chtějí podobného projektu zúčastnit.
Chceš zažít svůj vlastní příběh na workcampu? Tak si vyber z naší aktuální nabídky a vycestuj také!
