Protože jsme plánování nechaly docela na poslední chvíli, v daném termínu již moc volných míst nebylo. Po prázdninách naše peněženky celkem zely prázdnotou, tak jsme nemohly vyjet až na druhý konec světa. Zároveň nás lákala práce s dětmi (obě studujeme obor psychologie a speciální pedagogika), kterou zahrnoval desetidenní workcamp v Srbsku, takže volba nakonec padla právě na něj. Obě jsme měly s prací s dětmi nějaké předchozí zkušenosti, ale práce v dětském domově, kterou workcamp v srbském městečku Sombor nabízel, pro nás byla úplnou novinkou. Ač zpočátku Srbsko naší „vysněnou zemí“ nebylo a vyhrálo spíše náhodou, o to víc nás potom tato země i workcamp nadchly!
Rozhodly jsme se, že když už vyrážíme do Srbska, byla by škoda neprojít si hlavní město, a před cestou do Somboru jsme ještě strávily dva dny v Bělehradě. Jedna máme horší orientační smysl než druhá a tak jsme se několikrát ztratily, což se ale nakonec ukázalo jako výhoda, protože jsme se často dostaly na místa, o kterých jsme ani netušily! Například jsme narazily na zákoutí, kde všude na zdech byly spousty zajímavých graffiti.
Teambuilding aneb get to know your mates
Bělehrad na nás moc zapůsobil. Popsala bych ho jako město dvou tváří: Na jedné straně polorozpadlé budovy nezrekonstruované ještě od války, na straně druhé malebné uličky v centru města… Nevynechaly jsme ani známé památky, které najdete v každém průvodci, ale těmi nebudu zdržovat, protože to nejdůležitější se odehrálo až v Somboru.
Cesta z Bělehradu do Somboru trvala autobusem skoro čtyři hodiny. Na autobusovém nádraží v Somboru nás už vyzvedli sympatičtí organizátoři. V budově somborského vzdělávacího centra, kde workcamp probíhal, jsme se pak seznámili s ostatními účastníky workcampu (tady jsme pak později i plánovali aktivity pro děti, odpočívali, vařili atd.).Ostatní dobrovolníci byli ve věku 20 – 30 let a pocházeli ze Srbska, Německa, Francie a Slovinska. I se dvěma vedoucími kempu, sympatickými Srby Sofií a Milanem, nás bylo celkem 9. Nejprve jsme se seznamovali prostřednictvím nejrůznějších teambuildingových her. Zpočátku jsme také poznávali Sombor, který na mne působil jako nějaké milé lázeňské městečko – akorát bez lázní.
Se všemi dobrovolníky jsme si hned padli do noty a užívali jsme si spoustu legrace hned od prvního dne, obhlédli jsme i místní kavárny a bary (konečně jsme i my s Terkou někde mohly říkat: Jee, tady je levno!) Bydleli jsme ve dvou bytech pracovníků vzdělávacího centra. Ve vaření jsme se střídali a já hned v prvních dnech zjistila, že ostatní jsou samí kulinářští mistři! Já jsem po losování skončila ve dvojici s francouzskou šéfkuchařkou, která naštěstí můj laxní přístup k vaření trochu vyrovnala – i když jsem se docela zapotila.
Pestrý program – úspěch zaručen
Po úvodním seznamování a plánování jsme se konečně vydali do dětského domova. Připravili jsme si pro děti ve skupinkách nejrůznější workshopy: Tvůrčí dílny, deskové hry a taneční workshop (já byla ve skupince připravující taneční aktivity) a napjatě doufali, že se dětem budou zamlouvat.
Při příchodu do domova jsme byli my, „nesrbští“ dobrovolníci, zpočátku trochu mimo. Museli jsme se spoléhat na ostatní, že nám budou tlumočit, co se děje, protože dle našeho očekávání děti nemluvily vůbec anglicky. Některé z nich také měly mentální či tělesné postižení. Také jsme byli trochu překvapení věkem dětí (z nichž naprostá většina byli kluci). Mimo pár menších tam totiž byla spousta kluků od 16 do 18 let! Trošku jsem se zpočátku bála, že nám „polezou po hlavě“, ale nakonec vše probíhalo v klidu a společné aktivity jsme si všichni moc užívali. Naučili jsme se také trochu s nimi dorozumívat i bez přítomnosti srbských tlumočníků. Všechny workshopy sklidily velký úspěch, děti si vybíraly hodně dle svých zájmů, takže musím přiznat, že ve skupině tanečního workshopu, jenž si většinou vybrali právě ti starší kluci, to nakonec dopadlo tak, že ti kluci byli lepší tanečníci než my a při improvizaci nás nakonec totálně rozdrtili.
Jednou jsme pro ně připravili i výuku společenských tanců, s čímž zatím zkušenosti neměli. Moc to ale klukům šlo! Nakonec jsme je naučili základní krok na waltz a bylo moc hezké pozorovat, jak se opravdu snaží a jak nás pak gentlemansky vyzývají k tanci. Mezitím se v tvůrčích dílnách (tam byly většinou mladší děti) vyráběly například náramky přátelství a skupina deskových her zase zkoušela třeba pantomimu. Bylo vidět, že děti (i ty starší) byly moc rády, že se jim někdo věnuje ještě nějak navíc, že s nimi zkouší něco nového… Všichni jsme měli z odvedené práce moc dobrý pocit, ale na konci se nám z domova odcházelo těžko.
Odjezd doprovázely slzy
Než jsme se všichni rozutekli do svých domovů, ještě nám organizátoři naplánovali celodenní výlet do krásného města na hranicích s Maďarskem – Subotica. Při odjezdu jsem si samozřejmě trochu pobulela, jak to tak bývá, když se mi někde moc líbí, ale s některými z nových kamarádů jsme neustále v kontaktu. Například nedávno nás navštívila Slovinka Maja a v březnu se do Prahy chystá i Srb Dalibor. Ten momentálně bydlí ve Švédsku a plánujeme určitě navštívit i my jeho. Takže účast na workcampu je vlastně i dobrý způsob, jak následně rozšířit síť možných ubytování ve světě.
Chceš zažít svůj vlastní příběh na workcampu? Tak si vyber z naší aktuální nabídky a vycestuj také!
