Sedla jsem si k počítači, abych sepsala svůj zážitek, koukám na kalendář a vidím, že už je to vlastně měsíc, co jsem se ze svého projektu vrátila zpět do ČR. Není to tím, že bych neměla dřív čas, i když návrat do práce byl hektický a nebylo to ani tím, že by se mi dřív nechtělo. V Kambodže jsem strávila přibližně měsíc a ukázalo se, že stejná doba, kterou jsem tam strávila je i doba, kterou jsem potřebovala k tomu, abych vše zpracovala. Byl to obrovský emocionální zážitek, na který nezapomenu do konce života.
Tak to pojďme vzít postupně.
Do Kambodži jsem se vydala v nejkrásnějším datu celého roku, pátek 13. Odletěla jsem z Prahy, do Phnom Penh, což je hlavní město Kambodži. V PP (jak Kambodžané hlavní město označují) jsem strávila dva dny, než jsem se vydala na projekt. PP je velké přelidněné město a kromě pár míst jako například Royal Palace, nevidím důvod zde zůstávat déle, Kambodža má plno mnohem krásnějších míst, které stojí za to.
Můj projekt DCC Development for Cambodian Children, se nacházel pár kilometrů od města Battambang. Tedy přibližně šest a půl hodiny od hlavního města. Do Battambang jsem přijela linkovým autobusem ve večerních hodinách, na autobusovém nádraží už na mě čekali zaměstnanci DCC. Jedním ze zaměstnanců byla i Sophary, u které jsem po dobu projektu bydlela.
Příjezd pro mě byl trošku šok, jelikož jsem zjistila, že jsem na projektu jediný zahraniční dobrovolník. Ostatní „dobrovolníci“ respektive ti kteří se mnou trávili čas ve škole i v době volna byli zaměstnanci DCC. Ze začátku jsem byla z této situace lehce rozhozená a neuměla jsem si představit, jak projekt bude vlastně probíhat. Nakonec se z toho stala jedna z nejúžasnějších věcí, co se mi mohla přihodit. Stala jsem se součástí týmu nejen ve škole ale během celého dne, měla jsem možnost žít běžný každodenní Kambodžský život, bez kohokoliv jiného.
S prací ve škole jsem začala hned následující den. Vyučování bylo odpolední, dopoledne jsme tedy měli čas se na výuku připravit, případně se věnovat některým dalším aktivitám jako například sběr odpadků či návštěvy místních trhů a jiných nádherných míst kam mě Sophary s ostatními velmi rádi brali. Program jsme měli opravdu nabytý.
Každý den jsem učila jinou třídu. Výuka byla rozdělena na dva bloky, začínala jsem s mladšími žáky, tedy cca 7 – 10 let. Druhý blok jsem měla s žáky staršími tedy cca 11 – 16 let. Všichni byli velice aktivní a do výuky velmi zapálení. Nejsem pedagog ani nemám žádný učitelský kurz, snažila jsem se tedy dopoledne připravit zábavné hry či konverzace, které povedou právě k výuce a procvičování anglického jazyka. Myslím, že tento způsob měl opravdu úspěch. Všichni se během hodiny zapojovali a užili jsme si vždy spousty legrace.
Tak jak jsem měla na začátku strach, jak bude celý program probíhat, zda vše zvládnu, jsem zjistila, že nejtěžší na celé mé cestě byl můj odjezd! Za těch „pár dní“, které jsem v Kambodže strávila, jsem si vytvořila pevný přátelský vztah ne jen se Sophary, ale i s dalšími, se kterými jsem trávila spousty času. Všichni byli neuvěřitelně přátelští a pohostinní, nikdo se ke mně nechoval nepřátelsky nebo s opovržením, když jsem něco nevěděla, nebo se třeba nezachovala přesně podle kulturních „pravidel“ Kambodži. Naopak, vždy vše brali s humorem a vysvětlovali mi, co se jak patří a co nepatří. Vytvořili jsme si společnou skupinu na telegramu a dodnes jsme v kontaktu téměř každý den. Posíláme si fotky, píšeme naše zážitky. Určitě to nebyla moje poslední cesta do Kambodži a rozhodně to nebyla moje poslední cesta na workcamp.
Vydat se do zahraničí jako dobrovolnice bylo jedno s nejlepších rozhodnutí v mém životě. Nikdy na to nezapomenu a moc děkuji všem, kteří mi pomohli něco tak úžasného zažít.
Na Karolíny cestu se můžeš podívat i zpětně. Najdeš ji na Instagramovém výběru #KaroWorkcampuje.
