Workcamp byl tak silný zážitek, že si nepamatuji, kým jsem byla předtím

Fort De La Créche ve Francii: historie, moře a kulajda

O INEXu jsem poprvé slyšela od kamarádky, zapojit jsem se rozhodla až teď, když se nezisková organizace Lata, která pracuje s rizikovou mládeží a u které jsem jako dobrovolník, spojila s INEXem a zprostředkovala nám tento workcamp ve Francii. Pro mě to byla naprosto ideální kombinace, už před letními prázdninami jsem hledala možnost, jak jet do Francie tak, aby to bylo současně finančně dostupné a smysluplné. INEX mi tuto možnost poskytl. Těšila jsem se, že si trochu vylepším francouzštinu a poznám další kout Francie – zatím jsem objevila jen Paříž. A těšila jsem se, až se po dvou letech vykoupám v moři, a také jsem byla zvědavá na dobrovolníky z Francie a Německa.

Realita překonala všechna moje očekávání. Bydleli jsme v kempu doslova 5 minut od pláže. Počasí bylo náladové a obzvlášť první dny dost chladné. To mě ale neodradilo a jako správná Polka, odchovaná studeným polským Baltem, jsem se hrnula do vody i tak. Byla jsem sice první den jediná, ale užila jsem si to na sto procent. Následující dny se přidali další odvážlivci a já jsem se vždy trhala smíchy, když se opatrně krok po krůčku nořili do vody a přitom hlasitě naříkali. Úplně mě fascinovala síla přílivu a odlivu. Když byl příliv na maximální úrovni, vlny se dostávaly až nahoru ke kamennému prahu, když byl největší odliv, moře bylo snad 2 km od břehu.

Naše práce spočívala v čištění schodů, cestiček a odkopávání zarostlých cest u bývalého německého bunkru z 2. světové války. Pracovali jsme každý den v týdnu od devíti do více méně půl třetí s přestávkou na svačinu a pauzou na oběd. Někteří členové organizace, která měla tento bunkr na starost, pracovali s námi. Byli to senioři plní elánu, každý den nám přivezli občerstvení včetně kávy, croissantů a voňavých, ještě teplých čokoládových rolek. Jelikož nás bylo hodně a do práce jsme se dali taky dost ochotně, většinou jsme práci dokončili dříve a měli dost volného času na nevinné poflakování. Když jsme objevovali ještě neodklizené části bunkrů, sem tam jsme našli německé nápisy „Rauchen verboten“. Prolézala jsem chodby, šplhala na schody a dokonce i na střechu. Cítila jsem se jako na opravdovém urbexu (urban exploration). Nedávno jsem byla na přednášce jedné holky, co takhle objevuje staré a opuštěné domy.

Nejdůležitější a nejvýraznější vzpomínky mám z poznávání se s jinými dobrovolníky. Nakonec bylo naše malé společenství různorodější, než jsem čekala – mezi Němci byl jeden kluk původně ze Sýrie, mezi Francouzi byl třeba jeden z Pákistánu. Dozvěděla jsem se o off-roadingu, což je něco jako surfování autem po písečných dunách, o tom, jak vypadá tradiční syrská svatba nebo že Pákistán má úžasnou přírodu.

„Chceme se smát a užívat si život, najít přátelství a udržet jej. A právě to jsem na tomto workcampu získala – přátelé, se kterými si můžu popovídat o všem, co je pro mě důležité.“

Večeře jsme si připravovali sami. Rozdělili jsme se na dvě skupiny, první vařila, druhá myla nádobí. Nikdo nás ale moc nekontroloval, tak ke konci vařili jen dobrovolníci a nádobí umyl ten, kdo se slitoval. Podmínky byly dost polní, měli jsme tři vařiče, ale často jeden nebo dva z nich nefungovaly. Naše česká skupina se rozhodla už před odjezdem, že připravíme něco tradičně českého, tak jsme nakoupili kopr v octu na kulajdu a pár českých bonbonů. Když přišla ta chvíle na prezentaci české kuchyně, všichni na nás koukali trochu s odstupem. „Vařená vajíčka v polévce? No tak to jsem ještě nezažila.“ „To vypadá jako nějaký čarodějnický lektvar.“ „No, voní to líp, než to vypadá.“ A podobně. Nakonec skoro všichni vylízali své misky.

O víkendech jsme měli volno, tak jsme objevovali blízká města a přírodu. První sobotu jsme zajeli do Bolougne-sur-Mer. Odpoledne jsem strávila na nejvyšším bodě ve městě s krásným výhledem a s dvěma účastnicemi z Německa, se kterými jsem se bavila o politice, astrálních projekcích a posmrtném životě. Proč ne? 🙂 Zpátky jsme šli přes hřbitov. Okouzlila mě francouzská tradice přidávat přání vytesaná do malých kamenných destiček. Byly tam taky malé sošky, porcelánové květiny nebo knížky, které mi připomínaly zamrzlé herbáře.

Za ty dva týdny se z naší malé skupiny stala skoro rodina. Už na začátku mě napadlo vytvořit skupinu na Whatsappu, abychom mohli všichni komunikovat a jednoduše se najít. Po odjezdu mnoho z nás napsalo díky za krásné vzpomínky a sdíleli jsme všechny fotky a videa. Prožívali jsme to znovu, mnozí říkali, že se chtějí vrátit do té chvíle zachycené v čase a prostoru, kde práce byla jasně definovaná a po ukončení se už člověk nemusel ničím trápit. Chvíle blažené bezstarostnosti. Poslední noc jsme všichni šli na pláž, přestože mělo pršet, a seděli jsme v řadě nad pláží na kamenném prahu, smáli jsme se a hráli tichou poštu. Když byla řada na mě něco poslat, řekla jsem citát z písničky, která mi hrála v hlavě celý den: „Help me, I´ve been thinking too much.“ „Oh, Alex, it must have been from you, it´s so f… deep!“

Tento workcamp byl pro mě tak silný zážitek, že si nepamatuji, kým jsem byla před tím. Vyzkoušela jsem tolik nových věcí, měla jsem tu možnost začít zase od začátku, být opravdová a upřímná. Šla jsem do toho po hlavě a dostala jsem toho tolik, že jsem začala věřit, že ano, spolupráce a hlavně pochopení napříč kulturami a národy je možné. Nakonec jsme přece jen lidi. Chceme být slyšeni a chceme slyšet jiné. Chceme se smát a užívat si život, najít přátelství a udržet jej. A právě to jsem na tomto workcampu získala – přátele, se kterými si můžu popovídat o všem, co je pro mě důležité. Před workcampem jsem hodně bojovala se pocitem samoty a odcizení. Cítila jsem se odříznutá od světa, od prožívání. Měla jsem dojem, že skoro ani nedokážu sdílet radost s jinými. Na tomhle workcampu jsem se rozhodla to překonat. Přestala jsem přemýšlet a začala jsem jednat. Mluvit a naslouchat. A svět se přede mnou otevřel.