Kdy a kam ses vydala na workcamp?
Byla jsem v létě 2018 v Mongolsku. Dva týdny na workcampu a dva týdny jsem cestovala. Byť to bylo krátké, bylo to hodně zásadní. Sešli jsme se skvělá skupina dobrovolníků, farmařili jsme, zazimovávali pole a tak. Komunita, ve které jsme byli, je spojena se sirotčincem. Takže jsme bydleli a pracovali spolu se sirotky a vymýšleli jsme pro ně zároveň program, tak aby se od nás něco naučili a na oplátku se my dozvěděli něco typického pro Mongolsko od nich. Cílem projektu je i to, aby se zlepšila jejich angličtina.
Proč ses rozhodla stát se dobrovolnicí?
Byla jsem po magisterských státnicích a hledala jsem nový impuls. Chtěla jsem zkusit něco nového a praktičtějšího. Prostě něco jiného než terapii, kterou jsem studovala. Chtěla jsem pracovat rukama a mít třeba i vyšší cíl, než který by souvisel se zdravotnictvím. Nový rozměr a nadhled. A to se povedlo.
Jaké bylo cestování v Mongolsku?
Já jsem jeden víkend spolu s ostatními dobrovolníky navštívila centrální část Mongolska a pak jsem cestovala sama, a to jednoduchý nebylo. Záleží na tom, jakou má člověk náturu. Já jsem byla dost naivní. I když už mám nějaké cestovatelské zkušenosti, tak v Mongolsku nic z toho neplatí. Není tam žádná dopravní infrastruktura a na to jsem dost narazila.
Doporučila bys vyjet na workcamp ostatním?
Zkušenost z workcampu bych doporučila všem, i když to asi není pro každého. Měli jsme pár nepříjemných zkušeností. Celkově se tam třeba chovají jinak ke zvířatům. Děti před námi v rámci hry umučily kotě. To byl šok. Řekli jsme to vedoucímu workcampu a ten nám jen řekl: “Tohle je kotě pro tenhle workcamp.” V překladu to jen znamenalo, že kluci už nesměli mučit kotě před námi, a tak to chodili dělat vedle na zahradu za plot. Zvířata se tam mají dobře, nejsou zavřená, běhají si ve stepích. Jednou za čas nějaké zvíře sice zabijí, ale snědí a zpracují ho kompletně. Jedli jsme i kozí hlavu.
Díky čemu ses cítila připravená na workcamp?
Určitě díky přípravnému setkání „Cyklus globálního dobrovolnictví“, které jsem plně docenila až v Mongolsku a byla jsem za něj hodně vděčná. Byla tam jedna zkušenost, která mi zejména utkvěla v paměti právě na základě tohoto školení. Hodně jsme se bavili o pořizování fotek a jaký vypráví příběh. V Mongolsku jsme se byli podívat u jedné z rodin doma a holky z Taiwanu se tam chovaly, jako kdyby šly do muzea. Pořizovaly spoustu fotek, i když bylo vidět, že to je rodině velmi nepříjemné a nepřejí si to. To vůči nim nebylo fér.
Co ti dala zkušenost s workcampem do budoucnosti?
Těžko se mi to definuje, přivezla jsem si hodně silných zážitků, ale myslím, že člověk z toho pořád hodně vychází. Já jsem například hodně omezila jídlo, protože právě v Mongolsku jsem se naučila, že člověk nemusí s jídlem tolik plýtvat a vystačí si s málem. Mám teď určitě větší nadhled na svět, snažím se nesoudit. Řekla bych všem lidem, co čtou knihy o tom, jak žít minimalisticky: “Jeďte do Mongolska a uvidíte, že nepotřebujete skoro nic, a i tak můžete vést kvalitní život.” Dále se mi líbila i zkušenost, že jsem poznala další dobrovolníky a viděla, jak přemýšlí.
Ty jsi na workcamp vyjela až po vysoké škole, hodnotíš to jako správný čas nebo si myslíš, že by to člověk měl absolvovat dřív?
Myslím si, že tohle by nebyla zkušenost třeba pro patnáctiletého člověka. Pro mě osobně jsem vyjela ve správný čas, bylo fajn, že už jsem starší, mám srovnané priority a mohla jsem se tak popasovat se vším, co jsem v Mongolsku zažila. Bylo osvobozující zažít mít hlad nebo nemít teplou vodu, člověk pak upustí od mnoha nároků, které měl předtím.
Co bys vzkázala případným zájemcům o workcamp?
Nebojte se toho a zkuste vyhledat někoho, kdo už na tom daném workcampu byl před vámi, aby se s vámi podělil o zkušenosti. A zabalte si několik párů kvalitních pracovních rukavic!
Pokud Tě Zuzčino vyprávění zaujalo, neváhej si projít naši databázi workcampů a začni psát svůj vlastní dobrovolnický příběh.
