Co tě přimělo dobrovolničit?
Důvodů bylo víc. Dobrovolničení mě zajímalo už dřív. Ale vždy jsem to odkládala. Říkala jsem si: ,,Teď ne, možná někdy příště.“ Po maturitě jsem se rozhodla dát si rok pauzu a odjela na jazykový kurz do Německa. Bydlela jsem v hostitelských rodinách a u té poslední jsem se spřátelila s paní, které bylo kolem sedmdesáti. Byla to taková moje německá babička. Skvěle jsme si rozuměly. Byla neuvěřitelně aktivní. Podílela se třeba na projektech Červeného kříže či Armády spásy. Právě v době, kdy jsem u ní bydlela, mi říkala, ať si hledám nové bydlení, že odjíždí na měsíc na misi v Jižní Africe. O podobných věcech jsme si povídaly často. Také jsem jí často říkala, že ji obdivuji. Byla takový můj role model. Nikdo by jí neřekl sedmdesát let. Budila dojem spíše padesátnice, jak byla aktivní. Motivovala mě k tomu, abych někam takto vyrazila. Říkala, že to je prostě potřeba zkusit. Ještě jsem neměla žádné závazky, tak mi prý nic nebránilo. Já jsem měla klasické výmluvy, že si rodiče budou dělat starosti. Povídala, že člověk nemusí hned někam daleko. Ona začínala také v Německu. Pro mě byl první Vietnam. To sice daleko je, ale umím jazyk a už jsem tam byla, takže to nebyl takový kulturní šok. A za rok jsem pak sebrala odvahu a jela na Srí Lanku. A ničeho nelituji. Doteď jí děkuji.
Co bylo na Srí Lance tvou pracovní náplní?
Pracovala jsem se sirotky. Ačkoli se nejednalo o sirotčinec v pravém slova smyslu. Byl to spíš dětský domov pro děti rodičů, kteří se o ně nemohli finančně postarat nebo měli jiné důvody, proč je do dětského domova umístili. Kolikrát to bylo tak, že rodiče byli rozvedení a když si našli nové partnery, nebylo už pro ně místo. Všechno to byly holčičky od sedmi do sedmnácti let. Cílem projektu nebyla výuka. O prázdninách měly děti dovoleno se na měsíc a půl vrátit ke svým rodinám. My jsme v dětském domově zůstávali s holčičkami, které se neměly za kým vrátit. Pořád nás ptaly, proč jsme přijeli na Srí Lanku. My jsme jim říkali, že jsme tam přijeli kvůli nim. Cílem bylo dát jim pocit, že ač ony se nemají kam vrátit, tak tu pro ně je někdo, kdo váže takovou cestu, jen aby tu s nimi byl. Bylo to pro ně obtížné pochopit, ale i přesto šlo poznat, že jim to dělalo velikou radost, díky které byly od prvního dne velmi důvěřivé a mazlivé. Vůbec se nás nebály. Nakonec ani nešlo o to, co tam člověk dělal. Vymýšleli jsme jim sice na každý den program, ale už to, že jsme tam s nimi byli a povídali si, pro ně hodně znamenalo. To, že na ně někdo myslí, a že na nich někomu záleží, bylo něco, na co nejsou tak zvyklé.
Co ti wokcampy daly do běžného života?
Samozřejmě jsou tu ta klišé, jak se tady máme dobře a nevážíme si toho. Klišé, která ale vychází z pravdy. Hodně lidí si myslí, že když takhle vyjede na workcampy, že někde pomůžou a změní svět. Že někde někoho něco naučí. Mně to ale přišlo právě naopak. To my jsme koukali, jak si tamní i v těch těžkých životních situacích nacházeli důvod se na sebe usmívat a být na sebe hodní. Člověk viděl to, jak se k sobě chovají hezky a jsou slušní. Ty životy jsou tam úplně jiné. Mně se tam prostě mnozí jevili spokojenější. To, co vyzařovali, z toho byla cítit pozitivita a vděk za každou maličkost. Tady, jak je vše hektické, často zapomínáme na to, co je důležité. Věcí si nevážíme. Pro mě osobně bylo důležité, že jsem se překonala, získala pocit svobody, zbavila se strachu z toho, že jedu do cizí země, kde žijí naprosto odlišní lidé, a kde neznám místní jazyk. Stačí se mi teď podívat zpětně na fotky a mám hned zdroj neuvěřitelně pozitivní energie.
Co bys vzkázala dalším zájemcům?
Určitě doporučuji vyjet. Ale zase bych lhala, kdybych řekla, že je to úplně pro každého. Když už to člověka ale napadlo, tak rozhodně jet má. Workcampy jsou ideální koncept. Ten projekt je na dva/tři týdny. Člověk si to může vyzkoušet a není to závazek na celý rok. Je to neuvěřitelně obohacující a hlavně super pro lidi, co se tak trochu hledají a co cítí, že jim v životě něco chybí. Hodně lidí věří, že dobrovolničení je o tom někam jet a pomáhat, a to je samozřejmě jeden z hodně důležitých aspektů. Často ale člověk zapomíná na to, že jedna z těch nejzajímavějších věcí na tom je to, co se všechno naučí, jaké má z toho dojmy a zážitky a také je to o kontaktu s lidmi a jinou kulturou. Samozřejmě je to další klišé. 🙂
Vietnamcům druhé generace jako jsem já bych také ráda vzkázala, že když jednou za čas do Vietnamu letí, tak mohou zkusit svůj pobyt případně o pár týdnů prodloužit a ten čas strávit malinko smysluplněji. Často to bývá tak, že čas ve Vietnamu trávíme lenivěním u babičky, vysedáváním u televize s legračními reklamami a vlastně nic neděláme. Díky podobným projektům mohou lépe poznat zemi původu svých rodičů a pomoci místní komunitě, pro kterou představujeme perfektní můstek mezi dvěma zcela odlišnými kulturami.
Pokud tě příběh Hoang zaujal, můžeš nahlédnout do naší databáze a vybrat si ze stovek projektů ve všech koutech světa.
