Myslím, že každý z nás má v hlavě nějaké představy či předsudky o ostatních národech. Já osobně studuji němčinu, takže různých narážek na Němce už jsem si vyposlechla spousty. Určité zkušenosti s různými kulturami jsem načerpala na Erasmu, ale převážně povrchnějšího rázu. Svoje předsudky o jednotlivých národnostech jsem si tam bohužel spíše upevnila.
Česká republika je poměrně etnicky jednotná zem, což si člověk uvědomí, až když vyjede za hranice. Po příjezdu do Štrasburku jsem si nemohla nevšimnout, že tamní společnost je o dost barevnější a různorodější. A co teprve složení účastníků Workcampu! Sešlo se nás osm různých národností. Francouzi, Španělky, Ital a Němec pro mě nebyli nijak exotičtí, zato žádného Turka, Rusku ani jižní Korejku jsem do té doby osobněji neznala.
Přiznám se, že náš turecký účastník pro mě byl zezačátku trochu záhadný. On sám neuměl moc dobře anglicky, o to byl kontakt s ním těžší. Navíc i pro něj tato situace nebyla jednoduchá, a tak nepůsobil ze začátku úplně uvolněným dojmem. Měli jsme ale jednu společnou vlastnost – dochvilnost. No a vzhledem k tomu, že většina účastníků si s chozením včas příliš hlavu nelámala (přičemž Němec chodil zásadně poslední), stávalo se často, že jsme na místě srazu stáli jen my dva a snažili se dorozumět. Postupně opadly ledy a já jsem objevila velmi laskavou, pozornou a slunnou povahu svého spolupracovníka. Když nám pak poslední večer přečetl dopis, který předtím s pomocí slovníku sestavil, nebyla jsem jediná, které tekly slzy z očí. Řekl nám, že tohle byla jeho první cesta do Evropy a že vidí, že to bylo příliš pozdě; řekl, že jsme jako jeho bratři a sestry a že během pobytu neměl nikdy pocit, že by byl sám; řekl, že kdykoli pojedeme do Turecka, máme mu dát vědět a on si na nás udělá čas a ukáže nám svoji zem; řekl, že je mu líto, že kvůli své nedostatečné znalosti jazyka se nemohl zapojit do některých hovorů, ale že chce vše dohnat a pak se vrátit, aby si s námi mohl promluvit. Tohle byl pro mě jeden z nejsilnějších zážitků Workcampu, a že jich nebylo málo.
S oběma jižními Korejkami to bylo jiné – již první večer jsme se otevřeně bavily o Severní Koreji. Uměly perfektně anglicky a byly velmi zdvořilé a milé. Každé ráno a kdykoli jsem přišla do jejich pokoje, mě nadšeně vítaly. Dovezly nám všem dárky – hůlky a tradiční vějíř, ačkoli dlouho předtím i potom cestovaly po Evropě a ty věci jim musely zabírat spoustu místa v kufru. Co jsem velmi obdivovala, bylo, že cestovaly každá sama, spaly ve společných ubytovnách, zařizovaly si samy dopravu a vše potřebné… Představila jsem si sebe, jak samotná cestuji po Asii…nepředstavitelné.
Loučení se všemi velmi bolelo, nasedla jsem do autobusu, všichni mi mávali a já se po patnácti hodinách probudila v Praze. Už chápete, proč jsem chtěla objímat cizí Korejku? Protože mi připomínala ty, které jsem znala já, které mi byly tak blízké. Tahle metoda sblížení mezi národy skutečně funguje. Není to klišé.
P.S. Při jedné příležitosti jsme hráli hru, při které se skupina musí shodnout na tom, kdo z členů udělá něco první: např. kdo bude mít první dítě, kdo se první ožení, kdo bude mít první autonehodu. Když se vyslovila otázka „Kdo první napíše knihu?“, všichni se okamžitě shodli na mě. Možná ne knihu, ale tenhle článek jim prostě dlužím.
Chceš zažít svůj vlastní příběh na workcamp? Tak si vyber z naší aktuální nabídky a vycestuj také!
