Hledal jsem způsob, jak tento čas naplnit, chtěl jsem vycestovat někam pryč a objevovat něco nového. Vše bylo moc drahé a rodiče by mi to nezaplatili. Tehdy jsem si vzpomněl, že jsme v angličtině četli článek o tom, jak levně poznávat svět, a to skrze dobrovolnictví.
Zaregistroval jsem se s kamarádem a jeli jsme na kemp do Francie. Hledali jsme něco blízko, aby se o nás rodiče moc nebáli. Vždyť nám bylo jen 15 let. Cesta autobusy a vlakem proběhla, přes všechna očekávání a strach, bez problémů. Na nádraží nás vyzvedl jeden z organizátorů a odvezl nás do kempu v krásné malé vesničce Champagney. Byl tam jen malý problém, on neuměl anglicky ani slovo, to stejné se dalo říct o naší francouzštině. Měl jsem trochu husí kůži.
V kempu jsme se setkali se skupinou 14 dalších dobrovolníků z celého světa – Američankou, Alžířanem, Němcem, Italkou, Turky a několika Francouzi. Workcamp byl sice anglicko-francouzský, ale někteří účastníci uměli pouze anglicky a jiní jen francouzsky, což skupinu rozdělilo. Práce byla jednoduchá. Pod vedením odborníka jsme pokládali novou dlažbu okolo muzea. Zapojili se všichni a práce byla různorodá, takže jsme se nenudili. Pracovali jsme 4-5 hodin každý všední den s přestávkou na oběd. Komunita ve vesnici byla velmi přátelská, chodili se na nás dívat, jak pracujeme, nosili nám jídlo a pití (což se v horku hodilo), povídali si s námi a podporovali nás. Na konci týdne jsme slavnostně předali své dílo vesnici.
Ve volném čase jsme někdy chodili k jezeru, jindy zase pro nás místní připravili různé akce jako byla lukostřelba, fotbal nebo prohlídka památek. Ale stejně jsme většinu času trávili hraním společenských her, zpěvem nebo jen tak povídáním. Vařili jsme si sami podle předepsaného jídelníčku, ale skončilo to většinou tak, že jsem po jídle šel ihned do obchodu, koupil si cereálie a nacpal se dosyta. Na workcampu jsem oslavil své 16. narozeniny. Mám na to krásné vzpomínky. Ostatní mi připravili malou párty s dortem a popřála mi i samotná starostka vesnice.
Naší základnou na celý týden byl kulturní dům. V něm jsme také uspořádali mezinárodní večeři, na kterou byla pozvána celá vesnice. Každý z účastníků kempu uvařil něco tradičního – se svými tehdejšími kuchařskými schopnostmi jsem byl schopen uplácat jakž takž poživatelné meruňkové knedlíky. Zmizely rychle, a to bylo to nejdůležitější. Nejlepší však bylo, že několik, pokud si dobře vzpomínám tak pět, večeří jsme strávili s místními rodinami. Já jsem neuměl vůbec nic francouzsky, a tak jsem vždy šel ve dvojici s někým, kdo mi vše překládal. To bylo super. Jedli jsme většinou nějaké místní tradiční jídlo a měl jsem tedy šanci poznat francouzskou kulturu. Francouzi jsou milí hostitelé. Vždy mi bylo líto, když večeře končila. Malý tip – zjistěte si něco o zemi, kam jedete. Pro mě bylo největším šokem, že se ve Francii ženy zdraví polibkem na tvář, sice mě to zaskočilo, ale rychle jsem si zvykl.
Workcamp pro mě byl velikým přínosem v mnoha ohledech. Jel jsem poprvé tak daleko. Hodně jsem se bál a musel jsem být zodpovědný. Naučil jsem se pohybovat v novém prostředí a seznámit se s mnoha úplně novými lidmi najednou. Procvičil jsem si angličtinu a naučil se i trochu francouzsky. Nejdůležitější ale bylo, že jsem objevil dobrovolnictví a rozhodl jsme se hned, že další rok pojedu znovu vzhůru za dobrodružstvím.
Pokud tě příběh Michala zaujal, můžeš nahlédnout do naší databáze a vybrat si ze stovek projektů ve všech koutech světa.
