Když jsem loni v létě potkala na jednom malém rozpadlém zámečku partu mladých lidí, kteří překonali velké vzdálenosti, aby pomohli zámeček opravit, zavalila mě vlna inspirace a zatoužila jsem po tom, abych se na něčem podobném mohla také podílet. O dobrovolnictví jsem se zajímala už delší dobu, takže mi tohle setkání padlo přímo do noty. Strávila jsem s nimi několik odpolední a vyptávala se vedoucích z INEXu na miliony informací. Doma jsem si to všechno nechala projít hlavou. Přeci jen už nejsem student a nemám tolik volného času ani možností. Ale zvědavost a nadšení byly silnější a po novém roce už jsem bloumala po nabídce workcampů.
Autobusem do Itálie
Protože mám práci na plný úvazek, bylo vybírání trochu těžší. Nemohla jsem jet na více než dva týdny. Navíc už mám také docela jasno ve svých preferencích, co se týče ubytování a způsobu dopravy. Díky mému strachu z létání a taky nesnášenlivosti příliš horkého počasí jsem usoudila, že nejlepší bude jet ještě před začátkem prázdnin a to někam, kam se pohodlně dostanu autobusem. Vždycky jsem se chtěla podívat do Itálie, a tak jsem okruh hledání zase trochu ztenčila. Líbila se mi spousta nabídek, ale nakonec vyhrál workcamp v Pise v přírodním parku San Rossore se zaměřením na biodiverzitu a historii. Dopravu jsem vyřešila Flixbusem, který jede z Prahy přímo do Pisy. Sice je to cesta dlouhá, ale já jsem na cestování autobusem zvyklá a dlouhé trasy mi nevadí, když je na co se těšit.
Před odjezdem jsem měla spoustu obav, abych se domluvila, abych měla dost věcí, abych tam trefila, jací tam budou lidé a tak dál. V den odjezdu jsem ale nechala všechny obavy doma a vyrazila na dlouhou cestu. Kdybych měla popisovat celý pobyt, asi by z toho byl spíše román než článek, takže se pokusím všechno co nejlépe shrnout, a především popsat to, z čeho plyne nějaké poučení pro budoucí dobrovolníky.
Vybrat si ten správný workcamp!
Původně nás tam mělo přijet deset, ale dvě dívky bohužel nedostaly víza a po několika dnech jsme přišli ještě o jednoho dalšího člena. I o těchto případech je určitě dobré se dozvědět před finálním rozhodnutím, zda na workcamp vyrazit či ne. Jednalo se totiž o kluka z Turecka, který se bohužel nerozhodl úplně správně. Náš workcamp byl hodně zaměřený na jízdu na kolech, bydleli jsme přímo uprostřed přírodního parku a museli jsme se dopravovat pomocí kol úplně všude, ať už ráno na místo práce či odpoledne za zábavou do města. Většinou to bylo daleko, kola ve stavu těsně před rozpadnutím a venku horko. On na kole jel asi podruhé v životě a fyzickou kondici neměl příliš dobrou, takže to pro něj bylo hodně náročné. Byl celkově bojácný a vcelku nepřipravený na práci v terénu. Neměl vhodnou obuv do přírody, a dokonce mu po pár dnech přestal fungovat i telefon. Nakonec se proto rozhodl, že workcamp ukončí a odletí co nejdříve domů. Sice to všechny mrzelo, snažili jsme se mu ve všem pomoci, ale pro něj to bylo asi jediné a nejlepší řešení. Chtěla bych tím jen říci, že je dobré si opravdu rozumně rozmyslet, na co mám a nemám sílu, chuť a co jsem ochotna a schopna zvládnout. Určitě to pro něj byla dobrá zkušenost, ale mohl si ušetřit spoustu starostí a vybrat jiný letní zážitek, který by si užil více. Holt chybami se člověk učí.
Přátelská pouta silnější i než s kamarády z dětství
Jinak jsem ale byla ohromně vděčná za to, jací lidé se nám ve skupině sešli. Jak byli všichni úžasní. Samozřejmě ve větší skupině trvá nějakou dobu, než se trochu všichni seznámí a osmělí, ale máte na to dva týdny a trávíte společně veškerý čas. Věřte, že si nakonec společně vytvoříte pouto, jaké nemáte ani s některými kamarády z dětství. Poznáte člověka téměř dokonale, když s ním pracujete, uklízíte, nudíte se, bavíte se, jíte, vstáváte a přejete si dobrou noc. Poznáte se ze všech stran. V naší partě byl Francouz, Brit, Španěl, další Turek, Mexičanka a Němka. Bylo pro mě skvělým zážitkem, jak jsme si všichni navzájem pomáhali, povídali si, jezdili na výlety a řešili problémy a zadané úkoly. Vše společně.
Práce a odpočinek: Jak jsme strávili dny v přírodním parku
Každý den ráno jsme se postupně probouzeli a střídali na snídani a v koupelnách, kde mimochodem celou dobu tekla jen studená voda. Jídlo nám připravovali vedoucí, kteří byli místní zaměstnanci neziskové organizace, která celý workcamp zajišťovala. Oblékli jsme si tedy trička a kšiltovky s jejich logem, aby bylo vidět, že k nim patříme, a vyrazili jsme do práce. Většinou na kolech, někdy nás odvezli autem. Práce probíhala vždy venku, jednalo se buď o zastřihování keřů a křovin, pletí škodlivých rostlin, sbírání odpadků na plážích, oplocení malých slabých stromečků nebo dokumentace invaze břečťanu na stromech v parku. Téměř pokaždé jsme byli na jiném místě. Jednou jsme jeli dokonce hledat mořské želvičky na pláž, ale bohužel jsme žádnou nenašli. Někdy byla práce těžší, někdy lehčí. Vždy jsme měli s sebou vodu a nějaké místní ovoce a vždy jsme zahlédli několik zvířat.
Na oběd se potom jelo zpět do ubytování, kde jsme se vystřídali v pomoci s vařením, prostíráním stolu a mytím nádobí. Všechna jídla byla vegetariánská, ale jakmile se šlo do města do restaurace, každý si mohl dát, co chtěl. Po obědě byla odpolední siesta, takže jsme si chvilku mohli odpočinout a pak jsme opět vyrazili na odpolední program. Občas to byl nějaký workshop, občas volná zábava, někdy pláž a koupání nebo výlety do okolních měst. Potom vždy dlouhé čekání na večeři, na to v Itálii pozor. Místní jsou zvyklí jíst až velice pozdě večer, takže naše večeře byly podávány až po jedenácté v noci a většina z nás tak často měla hlad, který jsme se snažili zahnat alespoň sušenkami, což nebylo nejlepší řešení. Takže málo jídla a s velkými rozestupy, ale každý jsme zvyklý jíst jinak a musí se počítat se vším. To byl ale asi jediný problém, který jsem tam za celou dobu měla. A večer jsme pak buď hráli hry nebo se jelo do centra Pisy a chodilo se po památkách. Poslední večer jsme sledovali tradiční hry o most a byla to opravdu podívaná. Celé město se sešlo, lidé si posedali na ohrazení podél řeky a s pizzou v ruce sledovali celou noc souboje v historických kostýmech přímo na mostě nad řekou.
Krize, bolesti a sebepoznání
Celý pobyt jsme si všichni užili. Nebylo to samozřejmě dokonalé, objevily se problémy i zádrhely, které se musely občas řešit, každý z nás měl nějakou krizi, ať už špatnou náladu, únavu, nějakou bolest či nechuť k práci. Občas selhala komunikace a hledali jsme se po celém parku nebo po městě. Občas někdo něčemu nerozuměl nebo něco nechápal, ale všichni jsme si v těchto chvílích pomohli a povzbudili se. Ne nadarmo se říká, že nezáleží na tom, kde jste, ale s kým. A jestli bych na workcamp jela znovu? Hodně jsem o tom přemýšlela a myslím si, že určitě ano. Člověk potřebuje jen menší pauzu na odpočinek a náhle zjistí, že strašně chce vyrazit za dobrodružstvím znovu. Poznávat sebe i svět a velkou výhodou je, že je tak veliký výběr jak destinací, tak činností zaměření, druhů ubytování a stravy a dalších parametrů, že si vybere vážně každý. A i když jste starší, mladší, pracující, studující či neumíte jazyk stoprocentně, určitě je to skvělá zkušenost, i kdyby to mělo být jen jednou a naposledy.
Jedna dobrovolnice na našem campu neuměla anglicky téměř ani slovo, ale i tak se vše dalo zvládnout, jen jsme si museli procvičit trpělivost a vše jí překládat a vysvětlovat. Takže nic není problém, pokud se sejde ta správná parta lidí, což se samozřejmě nemusí vždy podařit, ale je dobré se naučit spolehnout se hlavně sama na sebe a být tím, kdo pomáhá a kdo celý pobyt naplní tou správnou atmosférou.
Buďte ostatním příkladem a rozsviťte celý workcamp
Buďte tedy ti, kdo jako první navrhne, aby se u večeře poslouchala hudba, aby se hrály večer hry nebo aby každý řekl nějaký vtip. Buďte ti, co se ostatním nevysmějí za jejich nedostatky, ale jako první jdou a pomůžou. Buďte ostatním příkladem a rozsviťte celý workcamp i chvíle při práci, rozdávejte úsměvy a bonbóny, protože to jsou dvě věci, které jsou na workcampu pokladem. Pak vše bude takové, jaké jste si to vysnili a nikdo vám to nezkazí. Když nic jiného, máte možnost cestovat za minimální náklady a ubytování si jen odpracujete s dobrým pocitem, že pomáháte správné věci. Především prostě jeďte a uvidíte sami.
A poslední rada ode mě je, že pokud to alespoň trošku jde a máte dost času a nějaké ty finance, naplánujte si alespoň menší cestování před i po workcampu. Po dlouhé cestě tam budete mít alespoň čas trochu se rozkoukat, odpočinout si a zároveň poslední den budete mít skvělou příležitost domluvit se s ostatními dobrovolníky na společném cestování, a tak si zážitky ještě prodloužíte. Navíc kolikrát se během workcampu nestihne moc výletů kvůli počasí a program se hodně mění a přizpůsobuje podmínkám a možnostem, takže se pak vyhnete zbytečnému zklamání a projedete si všechna zajímavá místa v okolí sami a po svém. Opravdu je to to nejlepší, co můžete udělat. Já bohužel musela zpět do práce ihned po skončení workcampu. Byla jsem z dobrovolníků nejstarší, a tak jsem nemohla využít prázdnin jako ostatní, všichni pokračovali v cestování dál, rozprchli se na všechny strany a muselo to být skvělé. Alespoň vím pro příště.
Návrat domů aneb úděsná odvykačka po workcampu
Cestou zpátky bylo taky v autobusu hodně času na přemýšlení, a tak mi došlo, že dobrovolničení nejspíš ovlivní i mé další životní kroky, jako třeba změnu povolání, protože chci dělat něco pro svět prospěšného a díky workcampu jsem viděla, že to jde. Navíc nejen ve svém volném čase, ale i na plný úvazek a třeba někde ve světě. Kdo ví. Proto jsem se také rozhodla pro studium dalších cizích jazyků, abych pak měla více možností. A taky pozor! Po návratu se často dostavuje úděsná krize a chcete zpět! Odvykačka ale neexistuje, zbývá jen v závislosti pokračovat. Tak na příštím workcampu, Ahoj!
