„Nepál je země, kde najdeš ty nejpřátelštější lidi na světě,“ slyšela jsem v nějakém béčkovém filmu. Už jsem tam měla namířeno v roce 2015, ale z důvodu živelné pohromy byly všechny lety zrušeny. Můj splín zahnal shon a rutina běžného života. Nesnesitelná práce, škola, nepodařené vztahy.
Potkali jsme se v ulicích Káthmándú
A pak jsem tam stála, na letišti v Káthmándú. Víza jsem si vyřídila až na místě. Jelikož jsem přijela na projekt o dva dny dříve, těšila jsem se na to, až hodím batoh do hotelového pokoje a pocítím v ulicích pravou chuť a vůni Nepálu. Jídlo, hudba, chaos, smog, čaj, koření a další podněty mou mysl uváděly do smyslu zbavení. Před hotelem jsem slyšela francouzsky mluvící, a tak jsem se s nimi dala do řeči. Šli jsme společně na oběd, aniž jsme se znali. Po pár minutách povídání jsme zjistili, že se budeme účastnit stejného projektu. Hned jsme si byli o kus blíž. Toulali jsme se po městě do pozdních hodin a při cestě zpátky jsme viděli u recepce příjemnou slečnu. Už z dálky se smála a křičela: „Hey guys, are you from VIN project?“. A rázem nás bylo zase více. Znali jsme se jen pár chvil a už jsme se společně smáli a věděli jsme, že to bude nezapomenutelné.
Nejdříve jsme vyrazili směr VIN Office. VIN neboli Volunteers Initiative Nepal je organizace, která pomáhá v krizových a ohrožených místech státu. Od roku 2007 pracuje především s komunitou Jiptur Phedi, která se nachází 20 kilometrů od hlavního města. Jde o běžnou venkovskou společnost, která je ohrožena sociálním vyloučením, je zasažena maoistickým hnutím a je jim odpíráno jedno ze základních práv, a to právo vzdělávat se. VIN spolu s dobrovolníky z celého světa však již tuto komunitu posunuli značně dopředu. Charita, pracovníci VIN a dobrovolníci zde vybudovali pevné základy vzdělávání, zdravotnictví, možnosti příjmů či rozvoj základní infrastruktury. Stále se s touto výjimečnou komunitou lidí pracuje, jsou zde implementovány projekty podporující vzdělávání dětí, dospělých, osvětu týkající se práv žen, životního prostředí či hygieny. Je to stále běh na dlouhou trať, avšak již brzy bude tato komunita moci žít bez podpory neziskové organizace a dobrovolníků.
Začínáme s naším projektem
V kanceláři neziskovky jsme se seznámili s probíhajícími projekty a vyrazili právě na ten náš. Trochu jsem se v tu chvíli bála o život. Doprava v Nepálu má totiž hodně pravidel: 1. Nedívej se na semafory, 2. Nedívej se na značky, 3. Pokud se ti něco nelíbí, tak zatrub, 4. Trub, i když je všechno ok, 5. Nedívej se vlevo ani vpravo, 6. Nech sedět lidi na své střeše auta, 7. Usmívej se, 8. A především, NEZAJEĎ KRÁVU, KTERÁ LEŽÍ UPROSTŘED CESTY! Přes všechny mé pochybnosti jsme ale dojeli až k naší hostitelské rodině. V tu chvíli jsem si vzpomněla na onen béčkový film a označení Nepálcu za vskutku přátelský lid. Všichni se modlili a s přáním štěstí nám dali na čelo bindi (červená tečka).
A tak jsme začali s projektem Children Development Project. Zúčastnilo se nás dohromady osm. Práce byla rozdělena na dvě části a my na dvě skupiny. Jedna skupina pracovala na výstavbě a zútulnění školního prostředí, zatímco druhá vyučovala místní děti angličtinu, zeměpis, matematiku a vymýšlela volnočasové aktivity. Abychom to měli pestřejší, denně jsme se střídali a tím poznali práce různého charakteru. Každý večer jsme se sešli nad šálkem čaje spolu s leadream Syamem, který byl obdarován stejným smyslem pro humor jako my. Společně jsme hodnotili uplynulý den a vymýšleli aktivity na den další.
Tvrdá realita nepálských dětí
Výstavba školy, malování zdí edukativními obrázky, stavění konstrukcí pro kolektivní hry, budování nových tříd, které spočívalo v úklidu místností dosud nepotřebných, oprava židlí a lavic. Každý den jsme vypracovávali pracovní listy pro výuku anglických slovíček, vytvářeli jsme slepé mapy světa, sepisovali matematické úlohy, avšak vždy jsme učili formou hry. Ve škole i vesnici nás milovali. Bylo skvělé vidět, že školu navštěvují děti, které se opravdu učit chtějí a o vzdělání mají zájem. Již v mladém školním věku si uvědomují, že vzděláním se mohou vymanit z generačního kruhu chudoby, který je pro komunitu Jiptur Phedi zcela běžný. Na otázky o vyhlídkách do budoucnosti děti často odpovídaly, že by se rády staly doktory či učiteli, jelikož mají upřímnou touhu změnit situaci v zemi. I když během dne děti školu navštěvovaly, odpoledne se opět stávaly oběťmi dětské práce a vykořisťování. Nošení těžkých pytlů s rýží, oprava domů, obdělávání půdy či prodej zeleniny u cesty bylo jejich hlavní náplní. I přes naši snahu šířit osvětu se tradiční zvyky rodin změnit za pár dní prostě nedaly.
Volný čas s místními obyvateli
Náš čas strávený ve škole se v odpoledních hodinách měnil v přátelské posezení s místními, s ostatními dobrovolníky a s rodinami žáků. Stali jsme se součástí komunity, a jelikož jsme učili jejich děti, všichni nás zvali do svých obydlí jako projev vděku, že nezištně pomáháme právě jim. Žili především v plechových boudách, jelikož zemětřesení jim vzalo domovy, ze kterých jsou dnes jen kupy cihel. Vyprávěli o problémech, které život mezi čtyřmi plechy obnáší, ale neztráceli naději. Hlavní je především rodina a láska směřována k lidem okolo.
Pevné vazby přátelství
Na konci našeho působení v projektu jsme odjeli zpátky do VIN Office, kde jsme reflektovali naši práci a diskutovali o možnostech zlepšení života místních lidí, především dětí ve školách. Po projektu jsme každý z nás měli namířeno na jiné místo. Pár z nás chtělo vidět Himaláje, další chtěli navštívit meditační kurz, ostatní se jen chtěli courat centrem Káthmándú. Ale nešlo to. Vybudovali jsme si tak silné přátelské vazby, že jsme chtěli za každou cenu zůstat co nejdéle spolu. Nejstarší Jean měl přání naučit se meditovat na okraji Káthmándú hned naproti Buddha Temple. Zabukovali jsme tedy stejný hotel a odjeli jsme s ním. Vstávali jsme v brzkých ranních hodinách, meditovali jsme, přes den se toulali ulicemi a večer jsme hrozně moc jedli a povídali si do noci. Prostě nezapomenutelné.
Když teď s odstupem pár měsíců vzpomínám na Nepál, lidi, kulturu a život v zemi daleké, ráda bych si sbalila foťák, deník, filtr na vodu a sedla na letadlo zpátky. Po příjezdu jsem však nastoupila do nové práce, která směřuje k lidem na okraji společnosti, stejně jako v zemi, kde jsem nechala kus srdce. Zatím mohu tedy jen občas navštívit nepálskou restauraci, kde si poslechnu orientální hudbu, přejím se dokonalým jídlem, popovídám si s číšníkem pocházejícím z Káthmándú, řeknu Namaste a opět se alespoň na chvíli vrátím do míst, kde jsem dokázala najít vnitřní klid.
Velké díky patří všem, kteří mi pomohli tento životní zážitek uskutečnit. Ze srdce děkuji neziskové organizaci VIN a především INEX-SDA. Brzy na viděnou na dalším předodjezdovém setkání!
Chceš zažít svůj vlastní příběh na workcampu? Tak si vyber z naší aktuální nabídky a vycestuj také!
