Ondru jsme jako ostříleného dobrovolníka vyzpovídali.
Na kolika workcampech a v jakých zemích jsi s INEXem byl a kdy jsi o INEXu poprvé slyšel? Opravdu už dobrovolničíš bezmála 20 let?
Ano, opravdu, je to už bezmála dvacet let. Konkrétně s INEXem jsem byl na třech workcampech, a to v letech 1998-2000. Účastnil jsem se projektů různého zaměření. V Estonsku jsem pobýval v ústavu pro hendikepované děti, ve Finsku jsem se podílel na vybudování zázemí a na organizaci průběhu hudebního festivalu, v Bělorusku jsem pak spolupracoval na archeologickém průzkumu.
Dalších workcampů jsem se pak v pozdějších letech účastnil přes jiné zahraniční organizace. Vždy, když jsem pobýval delší dobu v zahraničí. Například v průběhu roční stáže ve Finsku nebo při pracovním pobytu ve Francii. V České republice jsem pak ještě dobrovolničil v programu 5P od Hestie.
O INEXu jsem se dozvěděl od babičky, když jsem začal studovat na vysoké škole. Slyšela nějaký pořad v rádiu a dala mi vědět. Já jsem si pak dohledal potřebné informace.
Byly workcampy před 20 lety v něčem jiné než dnes?
To bych neřekl. Obecně nevidím žádný podstatný rozdíl. Tedy kromě toho servisu, kdy vše je možné zorganizovat si okamžitě, on-line. Když jsem začínal s INEXem, čekalo se každý rok na jaře na vydání tištěného katalogu se seznamem workcampů, na které se pak všichni okamžitě vrhli a v kanceláři byla tlačenice a fronty. Teď mi to připadá jiné, víc kontinuální, v průběhu celého roku. Ale možná je to jen zdání. Na pozadí nevidím.
Jaký workcamp v tobě zanechal nejvíc vzpomínek?
Právě asi ty tři první s INEXem. Každý z nich byl důležitý něčím jiným. Ten úplně první, v Estonsku, nebyl sice zrovna dobře organizován, nebylo “do čeho píchnout”, parta byla malá a nic moc. Také jsem se teprve “otrkával”, a to i z hlediska angličtiny. Ale zase pro mě byla vzrušující ta první samostatná cesta do zahraničí. Navíc Pobaltí bylo tenkrát vnímáno ještě trochu “exoticky”. Druhý kemp ve Finsku, to už byla paráda se vším všudy. A v Bělorusku taktéž, to už jsem byl ostřílený. Skvělý program, skvělí lidé.
Podařilo se ti s někým navázat přátelství „na celý život“ v souvislosti s dobrovolnictvím? / Zamiloval ses na workcampu?
Přátelství “na celý život” se nepodařilo. Asi kdybych se víc snažil, nebyl by to problém. Věřím, že kdybych teď po mnoha letech někoho z těch kempů oslovil, tak by to bylo zajímavé setkání a podařilo by se něco zorganizovat.
S mnoha lidmi jsem byl dost dlouho v korespondenčním styku, a to nejen prostřednictvím e-mailů. Mám poměrně bohatou sbírku dost originálních dopisů zasílaných klasickou poštou! Myslím, že už třeba před těmi x lety to nebylo až tak běžné. Vyměňovali a posílali jsme si klasické fotky, jednou mi z Itálie přišla i zkopírovaná kazeta s hudbou, kterou jsme na kempu poslouchali.
Třeba bezprostředně po tom mém finském kempu a ještě tak rok poté jsem se s několika lidmi viděl při jejich návštěvě Prahy. Takže bych řekl, že jsem lidsky z účasti na workcampech vytěžil opravdu dost, i když ty kontakty po čase pominuly. Určité momentální citové vzplanutí jsem zažil na třetím kempu v Bělorusku…
Naučilo tě dobrovolnictví něco, co jsi potom mohl využít ve svém zaměstnání či v osobním životě?
Nic konkrétního nejsem schopný vyjmenovat. Jistě, že všechno, čeho jsem se účastnil, pro mě bylo v nějakém ohledu přínosné a ovlivnilo mě. Ať už jde o praktické dovednosti, organizační schopnosti, sociální kontakty, nutnost umět se sám rozhodovat a postarat se o sebe, řešit situace v daném okamžiku, sám a daleko od domova atd.
Jak byl pojem “dobrovolnictví“ vnímán před 20 lety? Připadá ti, že se význam slova nějak změnil? Že Češi víc dobrovolničí?
Předesílám, že fenoménem dobrovolnictví se nijak speciálně nezabývám ani nemám příliš kontaktů třeba mezi mladými lidmi tak mezi 20-26 lety, kteří se dobrovolnictví věnují pravděpodobně nejvíce. Takže se necítím příliš kompetentní se k této otázce vyjadřovat.
Z toho, co občas zaregistruji v médiích, nemám pocit, že by se význam slova ani obecný vztah Čechů k dobrovolnictví nějak zásadně proměnil. Pokud jsem dobrovolničil, byl jsem vždy obklopen mnoha stejně naladěnými lidmi a měl jsem tudíž pocit, že se jedná o něco samozřejmého, přirozeného a že dobrovolníků je poměrně dost v každé sféře.
Začínal jsem jako student a sám jsem se vyvíjel. Možná, že kdybych těch uplynulých 20 let sledoval již v produktivním věku nebo pokud bych sám nějakou dobrovolnou činnost dlouhodobě inicioval, určitý posun bych byl schopný vnímat.
Pomohl ti workcamp třeba v nějaké těžší životní situaci?
Neřekl bych. Vyloženě těžší životní situace jsem “únikem” na workcamp nikdy neřešil nebo nemám pocit, že by mi účast na nich pomohla nějaké vyřešit. Workcampy mi umožnily vždy trochu a na čas vybočit z poměrně jednotvárného způsobu života, poznat jiné lidi, jiné země a kultury. Také možnost cestovat alternativně. Někde “přiložit ruku k dílu”. Pracovat, ale zároveň relaxovat.
Byly momenty, kdy pro tebe bylo dobrovolničení těžké, ale nakonec jsi byl za tuto zkušenost rád?
Myslím, že do takové situace jsem se nikdy nedostal. Jsem poměrně flexibilní a vždycky jsem si dobře promýšlel, do čeho jdu. Jestli mě ten projekt bude bavit, to dané prostředí zajímat. Někdy se to samozřejmě odhadnout nedá a nevíte, jaká parta se kde sejde. Zažil jsem situace, kdy lidé z workcampu předčasně odjeli. Z různých důvodů. Asi jsem měl v tomto i štěstí.
Doporučil bys workcampy svým známým? / Poslal bys na workcamp své děti? Může dobrovolnická zkušenost nějak změnit jejich pohled na svět?
Workcamp bych doporučil každému, i v každém věku! Cestování obecně, setkávání se s odlišnými kulturami a lidmi otevírá člověku obzor a následně umožňuje náhled na vlastní zemi a domácí prostředí. Pokud je to ještě spojeno s veřejně prospěšnou činností, ty zkušenosti jsou tím umocněny!
Ondřej
Chceš zažít svůj vlastní příběh na workcampu? Tak si vyber z naší aktuální nabídky a vycestuj také!
