Asi každý zná ten pocit, když se vrátí odkudsi z daleka a hrozně rád by odpověděl na tu obligátní otázku: „ Jak bylo?“. Možná ale tak jako já jen zalapáte po dechu, probleskne vám hlavou mozaika vjemů, vůní, okamžiků, myšlenek, barev, pocitů, otázek, pohledů, zvuků, písní, barev, pohledů, odpovědí, zážitků… a pak suše zkonstatujete, že to bylo super a že brzy uděláte nějaké promítání fotek (které se často ani neuskuteční), a tak ten zážitek zůstane ukryt někde uvnitř a bublinky zkušenosti vyplavou na hladinu vždycky naprosto nečekaně, bez varování. Nechci se tak pouštět do zápisků z cest, na které by nestačilo ani celé vydání Zpravodaje, ale spíše nabízím nahlédnutí do očí dobrovolníka, který se rozhodl jet na workcamp tam, kde bude všechno úplně jinak.
Abych si usnadnila zaznamenání své sedmitýdenní zkušenosti z Tanzánie, položím sama sobě pár otázek, na které jsem před, během nebo po projektu hledala odpovědi. Na některé jsem snad odpověděla definitivně, na jiné možná odpovím v budoucnu jinak, a další otázky se stále vynořují.
1. Má vůbec smysl jet na workcamp do Tanzánie na pouhé tři týdny?
V tomto je má odpověď nezvykle jasná- nemá. Alespoň pro mě to bylo nemyslitelné a to z mnoha důvodů. Proto jsem se taky rozhodla jet na dva workcampy za sebou, strávila jsem tak tři týdny malováním školy na Zanzibaru, týden jsem pobývala v Dar es Salaamu a přidala se ke skupině renovující knihovnu tamní organizace Uvikiuta, a poslední tři týdny jsem strávila na environmentálním workcampu pod Kilimanjarem, kde jsme pracovali v lesní školce a diskutovali o klimatických změnách. Díky mnoha změnám na programu a prolínáním mnoha workcampů jsem měla možnost potkat na 60 dobrovolníků z celého světa, srovnat práci 5 campleaderů, poznat 3 různé oblasti v Tanzánii a dost zblízka nahlédnout do života desítek Tanzánců. Poznala jsem zlomek té překrásné země, ale i tak mi dvojnásobek času umožnil tu zkušenost zmnohonásobit.
2. Proč jedu kamsi daleko, když můžu být platná tady v Česku?
Bohužel se i na toto rozhodnutí musím dívat z globálního pohledu. Zaplatím ranec peněz za cestu a všechny výdaje s tím spojené, abych ekologicky nákladnou dopravou dojela na místo, poté dělala práci, kterou klidně mohou zastat místní obyvatelé, a ještě se budu tvářit, že jsem hrozně důležitá a že z Evropy přináším jakési know-how na natírání. Místo toho bych svůj čas mohla věnovat potřebným tady v Česku. STOP! Na všechno se dá dívat jinou optikou a jako mladý zvědavec přeci chci poznat jinou zemi, kulturu, přírodu, chci s ostatními dobrovolníky sdílet názory a pohledy na svět. Navíc jako budoucí učitelka zeměpisu přeci nemůžu učit o světě od stolu, aniž bych vytáhla paty z „naší krásné kotlinky“ (rozuměj ČR). České dobrovolnické skóre tak doháním jako vedoucí na workcampech u nás a tuto otázku mám jednou pro vždy vyřešenou.
3. Nebudou na mě koukat jako na turistu?
Myslete si, co chcete, ale každý běloch tam vzbudí poprask, zvláště pak uprostřed ničeho někde mimo turistické rezorty na Zanzibaru, nebo v džungli pod Kilimanjarem. I já byla naivní, když jsem si myslela, že přeci jako dobrovolníci máme mnohem větší šanci splynout s místní komunitou. Ano, je pravda, že jsme s některými z vesnice pracovali, mluvili, vařili, obědvali, hráli fotbal, potkávali se v kostele, ale pořád jsme byli těmi bílými návštěvníky s dolary v očích. Být mzungu (svahilsky běloch bez přesného určení původu) tak bylo jisté stigma, které zejména na tržišti, ve městě či v autobuse ztrojnásobilo běžnou cenu. Na druhou stranu nic, co by v jiných nejen rozvojových zemích nebylo běžné. Bohužel jsem se setkala i s tím, že sami tanzánští dobrovolníci nás brali jako turisty, respektive bohaté bělochy, kteří mají během nepracovních víkendů neomezený rozpočet. Našim kamarádům jsme tak museli vysvětlit, že jsme si na celou cestu, účastnické poplatky a další náklady museli vydělat a ne všichni z nás byli sponzorováni rodiči apod. Odolné pevnosti stereotypů se tak bouraly na obou stranách.
4. Má ta práce smysl?
Nějakou dobu mi trvalo, než jsem se popasovala s konceptem workcampu v tanzanské podobě. Z Evropy jsme zvyklí, že se pracuje opravdu 5-6 hodin denně a odpoledne je často potřeba si po fyzicky náročné práci odpočinout. Tam jsme pracovali pozvolna, častokrát jen 3 hodiny denně a zbytek dne jsme trávili sdílením názorů, workshopy, výlety do okolí nebo návštěvou kostela. Jak ale vlastně má vypadat workcamp? Je pro tu danou komunitu cennější samotná práce dobrovolníků, nebo myšlenky, které se zrodí z mezinárodní diskuze? Není právě i způsob práce součástí kultury? Ano, tu školu na Zanzibaru jsme jistě mohli vymalovat během jednoho týdne a jet pryč, ale mělo by to vůbec smysl?
5. A co vlastně řekneme doma?
Do Tanzánie na workcamp vyjeli s INEX-SDA celkem 4 dobrovolníci a jsem přesvědčená o tom, že každý z nás by tu svoji zkušenost z „Afriky“ vylíčil jinak. Ve srovnání s cestami po Evropě je ale obzvlášť důležité, s čím přijedeme a jak o tom budeme mluvit. Právě proto jsem tento workcamp brala také jako jakousi misi, ze které přivezu depeši o krajině méně známé, kterou se budu snažit citlivě komunikovat, protože bude pravděpodobně formovat jejich názor na celou Afriku. Velké téma stereotypů jsem pocítila na vlastní kůži, ale i tak mám radost, že si alespoň mé blízké okolí dokáže uvědomit, že ne všichni černoši utíkají do Evropy, že existuje i nějaká země na východě Afriky, odkud chodí pohledy, a že se odtamtud vrací lidi zdraví a šťastní. (Za nemalou část celé této úvahy musím poděkovat Předodjezdovému setkání INEX-SDA, které mi pomohlo tuto zkušenost vnímat ve větším rozlišení).
Workcamp v Tanzánii se pro mne stal prostředkem k vzájemnému učení, sdílení zkušeností a názorů, bourání zažitých představ, stal se též průvodcem tanzánskou kulturou, přírodou a jejími dennodenními rituály, a v neposlední řadě mi přinesl spoustu radosti, ostatně jako každý jiný workcamp. Jeďte taky na workcamp!
Lucie Horáková je studentkou geografie a učitelkou hry na piano. Do spárů INEXu se dostala nejprve jako účastník a také vedoucí workcampů. Posléze absolvovala stáž v EDU sekci a nyní už je oficiálním členem inexího týmu na pozici asistentky incomingu.
