Letos jsem ve škole psala ročníkovou práci na téma rozpadu Jugoslávie, miluji naše „jihoslovanské bratry“ a jejich dějiny, a večery trávila hledáním všech možných i nemožných videí o této situaci a občas jsem díky tomu zabrousila i trochu vedle a dostala se tak třeba k videu z uprchlického tábora v Srbsku, kde pomáhali čeští dobrovolníci. Nad xenofobními a omezenými názory některých obyvatel ČR bych si mohla hlavu ukroutit a v ten moment byl nápad na světě! Pojedu pomáhat někomu, komu pomoci chci. A ještě do Srbska, které mě, jak už jsem zmínila výše, velmi láká. Tyto workcampy se bohužel už neorganizují a mých 17 let také nebylo moc vyhovujícím věkem. Ve stejnou dobu o dobrovolnictví začala přemýšlet má kamarádka Anička a řekly jsme si, že to nevzdáme a přihlásíme se na jiný workcamp. Na poslední chvíli Anička našla nějaký workcamp v Srbsku o kulturách a tradicích, kde se účastníci podílejí na přípravě manifestace v Drače, malé vesničce nedaleko Kragujevace, srbského 4. největšího města. Tak proč to nezkusit.
I přes na poslední chvíli sehnané jízdenky, fakt, že absolutně netušíme, co od workcampu čekat, hodinové zpoždění autobusu, které nám málem přislíbilo noc na budapešťském nádraží, které bylo naší přestupní stanicí na cestě do Bělehradu, 5 hodin věnovaných hraničnímu přejezdu, jsme s pomocí pána, Srba, který několik let žije v Praze, cestu zvládly a pán nám také trochu pomohl s orientováním se v hlučném Bělehradě i s nalezením „díry v zemi“, což pro nás byla hodně šokující forma toalet. V Bělehradě jsme strávily několik hodin, vypily několik šálků kávy a v doprovodu posádky z Francie vyrazily na cestu do Kragujevace. Tam na nás čekal náš campleader Branko a společně jsme se vydali na cestu do Drači, která nám měla být na další dva týdny domovem… a já přemýšlela, jak zvládnu být 24/7 s lidmi. Jsem extrovert a seznamování mi nikdy nedělalo problém, ale přece každý potřebujeme čas pro sebe a máme introvertnější chvilky. A také sbohem, češtino!
My a Francouzsky jsme přijely jako jedny z posledních toho dne, a tak nás po příjezdu čekali už skoro ve finálním složení. Pamatuji si, jak jsme si sedly ke stolu a sesypala se na nás všechna ta nová jména a naše konverzování se táhlo dlouho do noci. Druhý den ráno jsem měla pocit, že snídám s nejlepšími kamarády.
Náš program jsme začali workshopy, kdy jsme se pod vedením našich skvělých campleaderů Branka a Neveny bavili o tématech jako je rasismus, xenofobie, nacionalismus, LGBT+ komunita, respekt, tolerance, předsudky a hráli s těmito termíny různé hry. Postupem času jsme se přesunuli ke kulturám a tradicím našich zemí. Vzhledem k naší rozmanitosti (Španělsko, Francie, Itálie, Srbsko, Turecko) jsme opravdu měli co rozebírat. Představovali jsme si navzájem tradiční tance, písně a zvyky a společně se smáli stereotypům o našich národech. Třeba že Francouzi stále konzumují sýr nebo že v Srbsku se ještě válčí a lidé tu jsou konfliktní a máme si dát bacha. Od představování jsme se přesunuli k nacvičování písní a tanců na závěrečnou manifestaci a přála bych vám všem slyšet španělskou verzi „Chožin z bachín“ – zvládla to Metallica, takže výběr písně za ČR byl pro nás jasný. Několikrát během kempu jsme navštívili blízký Kragujevac, prohlédli si krásné pravoslavné kostely (víra je pro srbskou kulturu zásadní), dali si „turka“ v pravé balkánské kafaně nebo se dali do řeči s místními. To byla jedna z mnoha věcí, která se mi na kempu líbila, protože právě takhle jsme měli šanci Srbsko co nejvíce zažít a za to naše vedoucí obdivuji. Splnili jsme náplň kempu a pilně nacvičovali, ale stihli jsme i volný čas a nekonečné povídání snad úplně o všem, k čemu malebné políčko za naším domem a zářící hvězdy na noční obloze vybízely. Hodně jsem se sblížili a na 14 dní se z nás stala taková malá mezinárodní rodinka, vařili jsme společně, kreslili jsme společně, četli si společně, dělili se o pokoj a vzhledem k nečekaně chladnému počasí někdy i o svetr.
S přípravami na manifestaci a se zvaním obyvatel Drači nám pomáhali místní, kteří se rychle stali součástí naší kempové rodinky. Každý večer jsme měli „international nights“, kdy se vyhradil čas pouze pro jednu zemi, a dobrovolníci nám o zemi udělali přednášku. Povídalo se o dějepise přes kulturu až po dobroty. Náš workcamp vyvrcholil vystoupením na manifestaci, které se nám moc povedlo. A když došlo na srbskou písničku „Ajde Jano“, nebylo posluchače, který by s námi nezpíval. Manifestace byla konečným bodem našeho programu a zbyly nám dva dny, které jsme věnovali výletu do lázeňského města Vrnjacka Banja, které jsme si prošli a podívali se i na zdejší výstavu a já si na trzích v antikvariátu koupila srbskou knihu, kterou právě čtu a je to moje výzva na zbytek prázdnin. Druhý den jsme se byli koupat v místním Šumarickom jezeře a na naši poslední společnou večeři jsme se rozhodli grilovat.
Mně osobně tento workcamp hodně dal, zbořil mi jazykové bariéry, ještě víc mě otevřel a nechci vyznít sluníčkářsky, ale lhala bych, kdybych nenapsala, že mě asi i naučil milovat lidi – takový, jaký jsou. Byla to nová zkušenost a já jsem za ni moc vděčná. Ať už za místní opuštěná štěňátka, taxi v podobě traktoru, rozhovory s moc milými a přátelskými místními Srby, inspirativní vedoucí, skoro nefunkční záchod, každodenní vaření kávy na sporáku, dvouhodinové mytí nádobí nebo sdílení myšlenek s tolika krásnými lidmi, kteří si vybojovali místo v mém srdíčku. A myslím, že Anička to má úplně stejně.
Byly to jedny z nejhezčích dnů mého života a prosím všechny, co zvažují dobrodružství tohohle typu, jeďte! Jediné mínus je, že se vám pak sakra nebude chtít zpátky domů.
Pokud tě příběh Adély zaujal, náhledni do databáze workcampů a najdi si svůj projekt.
