Jak mě obohatil náhled do indické a tibetské kultury

Ve druhé polovině července jsem se zúčastnila workcampu Tibetan Culture And Social Development na severu Indie ve státě Himachal Pradesh. Workcamp mě zaujal na první pohled zaměřením na rozvojové projekty v rurální oblasti v regionu a zároveň na seznámení s tibetskou kulturou.

První část workcampu probíhala v dobrovolnickém centru Ruchi (Rural Centre for Human Interests) v blízkosti vesnice Bandh ve státě Himachal Pradesh. První den a noc po příletu jsem strávila v Dillí, které na mě po všech stránkách působilo hodně intenzivně. Moje další cesta se řídila podklady od organizace a jejich doporučením využít pro cestu do Ruchi vlak z Dillí do městečka Kalka, ve kterém jsem se setkala s dalším dobrovolníky z Česka, s Michalem, Vítkem a Viktorií. Na nádraží nás vyzvedl Madan, který měl organizačně na starost celou první část workcampu. Naši skupinu doplnila ještě Němka Amrei a Indové Arjun a Prabhat.

Ruchi je nezisková organizace, která se už více než 40 let věnuje projektům ve více než 100 vesnicích v předhůří Himalájí v regionu Sirmour a Solan. Přičemž hlavními tématy projektů je udržitelné využívání přírodních zdrojů, využívání nových technologií především v oblasti zemědělství, zdravotnictví, vzdělávání a mikro půjčky pro menší projekty. Některé z těchto projektů jsme mohli sami poznat a alespoň malou mírou se na nich podílet. Kromě toho Ruchi každý rok přivítá několik skupin dobrovolníků pro krátkodobé workcampy, zároveň organizace nabízí možnost pro dlouhodobé dobrovolnictví.

Byli jsme ubytovaní přímo v centru organizace, které se nachází kousek od vesnice Bandt. Ruchi si můžete představit jako malý červenožlutý hrad se spoustou teras, schodů a vyhlídek, díky kterým máte pocit, že jste součástí té neuvěřitelné rozmanité a krásné džungle, která je všude kolem. Někdy až moc blízko, jak je vidět na výskytu komárů, brouků a hlavně obrovských pavouků ☺. Především moje pavoučí tolerance se za celý pobyt velmi posunula.

Krása okolní kopcovité krajiny je nepopsatelná. Divoká příroda volně přechází v zemědělská políčka, která jsou zdrojem obživy většiny lidí v okolních vesnicích. Někteří dojíždějí do práce do větších měst a domů se vrací jen na krátký čas.

Náš typický den v Ruchi začínal snídaní po 8 hodině, na jejíž přípravě jsme se mohli podílet. Po ní jsme se buď autobusem, nebo autem přesunuli do vesničky v okolí a účastnili jsme se konkrétní aktivity. Večer jsme pomáhali v kuchyni při přípravě večeře. Díky tomu jsem si mohla vyzkoušet vaření indického dhalu nebo typických jednoduchých placek z mouky a vody, chapati. Na konci projektu jsem byla skoro chapati expert ☺.

Během prvního týdne v Ruchi jsme stihli několik aktivit. První den se nesl ve znamení seznamování s místem, organizací a se skupinou dobrovolníků. Madan nám představil hlavní aktivity organizace, prošli jsme si zahradu, na které dobrovolníci bez využití umělých hnojiv pěstují ovoce a zeleninu. Právě dozrávala manga, která jsme ochutnali. Manga, která jsou k dostání u nás v Česku, se těmto indickým vůbec nevyrovnají.

Další den jsme potom navštívili první ženskou skupinu v typickém indickém domě. Pomalu jsme popíjeli indický kořeněný čaj, který se pije s mlékem a cukrem několikrát denně, zatímco se k nám postupně připojovaly další ženy, členky skupiny. Díky těmto organizovaným skupinám je pro ženy snazší si požádat o půjčku od banky. Získané finanční prostředky mohou potom využít buď pro osobní účely jako například pro opravu domu, nebo pro podnikání. V dalších dnech jsme navštívili také školku, Sikhský chrám, další ženskou skupinu, pomáhali jsme čistit část zahrady a zeď.

Velkým zážitkem pro mě bylo sázení stromků. Během jednoho dne se nám podařilo zasadit přes sto stromků 4 různých druhů s pomocí místních farmářů, kteří nás poté pozvali na tradiční oběd a čaj. Právě místní pohostinnost mě překvapila, společné obědy a čaje si budu ještě dlouho pamatovat.

Volný den jsme využili k výletu do městečka Shimla na sever od Ruchi, což je hlavní město indického státu Himachal Pradesh. Shimla se stala na začátku 19. století oficiálním letním sídlem Britské Indie a právě Britové městu vtiskli nezaměnitelnou podobu vybudováním několika kostelů a čtvrtě v neogotickém stylu. Další dominantou města je socha hinduistického opičího boha Hanumana a chrám Jakhu na vrcholku nad městem.

První týden uběhl až moc rychle a najednou jsme se museli s Ruchi rozloučit. Druhý týden byl věnovaný seznamování s tibetskou kulturou v Dharamshale, která je známa především díky horní části zvané McLeod Ganj, ve které sídlí Ústřední tibetská vláda, a také tady najdete sídlo Dalajlámy. Dharamshala působí zase úplně jinak než místa, která jsme mohli navštívit před tím, především právě díky horní části města, kde můžete potkat buddhistické chrámy, meditační a jógová centra a také tu člověk potká mnohem více západních turistů.

Během prvního dne se naše dobrovolnická průzkumná skupinka rozrostla o další dvě účastnice – Němku Sabrine a Francouzku Marilyne. S partou dobrovolníků jsme si sedli moc dobře. Během společných snídaní, obědů a večeří jsme sdíleli společné zážitky, měli jsme čas si zahrát hry, posedět v kavárně. Zažili jsme spoustu legrace s pláštěnkami, s vyháněním pavouků i s indickým jídlem.

Kromě seznamování jsme stihli navštívit Dalajlámův chrám a sídlo Tsuglakhang. Atmosféra tohoto místa je těžko popsatelná, člověk se dostane do krásných ozdobených prostor chrámu, přestože místo jako celek působí až téměř nenápadným dojmem, a zároveň jste v blízkosti buddhistických mnichů, kteří se tu jedinečným způsobem trénují ve schopnosti debatování s využitím tleskání. Když je v Tsuglakhangu Dalajláma, můžete si požádat o příležitost se s ním setkat. Skupině dobrovolníků z Ruchi se to před třemi lety opravdu podařilo. Chtěli jsme to zkusit i letos, ale bohužel jsme neměli štěstí, Dalajláma byl v tento termín zrovna v Ladakhu.

Navštívili jsme i místní trh, kde člověk mohl najít cokoli od koření přes různé meditační korálky, mlýnky až po různé oblečení. Měli jsme také možnost ochutnat tradiční tibetské knedlíčky momo vařené v páře a také tibetský slaný čaj vařený s jačím máslem.

Velkým zážitkem pro mě byla hodina anglické konverzace s Tibeťany v místní jazykové škole. Během lekce jsme měli možnost si ve skupinách povídat o různých tématech s místními lidmi i s mnichy. Když se nám snažili vysvětlit základy buddhismu a mluvili o Dalajlámovi, všichni se rozzářili. Bylo to krásné setkání a s jednou paní ze skupinky jsme se během týdne náhodně setkali ještě třikrát. Zkusili jsme si také meditaci neulpívání v místním centru, soustředění je samo o sobě výzvou, i když vás neruší opicemi pobíhající na střeše.

Navštívili jsme také Tibetský institut múzických umění (TIPA) vychovávající novou generaci tibetských umělců, kteří tančí, hrají a zpívají v tibetské opeře lhamo. Ukázka kusu představení a povídání s ředitelem TIPA pro nás pro všechny bylo dojemným zážitkem.

Další návštěvou byl Kongres tibetské mládeže, jehož hlavním cílem je obnovení úplné nezávislosti celého Tibetu, posilování tibetské národní jednoty a přispívání k zachování náboženství, kultury a tradic. Během návštěvy jsme si povídali s ředitelem organizace, který odpovídal na naše otázky a vysvětlil, jak organizace funguje. Navštívili jsme také Muzeum Tibetu, kde byly zajímavou formou zachycené jak různé tradice, tak i historie zahrnující život v exilu a čínskou invazi.

Poslední den jsme navštívili institut Norbulingka, v jehož areálu se nacházejí různé dílny, kde se tibetští umělci učí tradičním tibetským řemeslům jako dřevořezbě, malbě, sochařství a šití. V areálu se nachází i buddhistický chrám.

I druhý týden utekl závratnou rychlostí a bylo na čase se rozloučit. Během svého posledního dne v Indii mi v hlavě běžela spousta myšlenek a zpětně jsem si přehrávala zážitky. Měla jsem pocit, jako bych během té krátké doby prožila půl roku života. Čas byl najednou naprosto relativní.

I po pár týdnech hodnotím workcamp stejně jako po jeho závěru, jako jednu z nejlepších a zároveň nejintenzivnějších zkušeností. Bylo velmi inspirativní dostat se do kontaktu s lidmi, kteří se v okolí okolo sebe snaží věci měnit k lepšímu, vidět, že tyto projekty mají smysl, protože je vytvářejí a vedou lidé, kteří mají nejlepší vhled do dané problematiky. Moc se mi líbilo, že jsme mohli alespoň trochu nahlédnout do indické a tibetské kultury, navzájem se obohatit. Zjistit, že jsme opravdu na té hlubší úrovni všichni stejní. Všichni chceme od života podobné věci, i když mluvíme různou řečí, věříme v jiné bohy, jíme různá jídla.

Hned druhý den po skončení projektu mi severní Indie a naše skupinka dobrovolníků začala chybět. Moc ráda bych se do Indie v budoucím roce ráda vrátila a procestovala oblast Ladakhu. A nic jiného mi vlastně nezbývá. V Tibetu se říká, že když člověk nedopije naservírovaný čaj, na dané místo se v budoucnu vrátí zpátky. Tashi delek.