A proč ses rozhodla stát se dobrovolníkem?
Úplně nejdřív to bylo, protože jsem chtěla zažít něco neobvyklého o prázdninách. Náhodou jsem narazila na INEX. Hned jsem se přihlásila a postupně jsem začala chápat, jak mě naplňuje být dobrovolníkem. Můžu udělat něco dobrého, seznámit se se spoustou nových lidí, zažiju dobrodružství.
Co bylo tvojí pracovní náplní?
V infosheetu bylo napsáno, že budeme opravovat kamennou zeď, která spadla. Část dobrovolníků pracovalo na tom a zbytek dělal různé farmářské práce, ať už obracení sena, což bylo docela náročné, protože to bylo v hodně prudkém kopci – úplně v horách. Potom jsem dojila zvířata, pomáhali jsme v kuchyni, byla potřeba získat kameny na tu zeď, tak jsme šli na kameny.
To zní jako poměrně náročná práce pro holky, jak jsi to zvládala?
Už z toho infosheetu bylo jasné, že to bude těžká práce, ale těšila sem se na to. Tu nejtěžší práci ale dělali kluci. Taky proto ten workcamp byl kratší než obvykle, protože po osmi dnech jsme byli všichni unavení, ale bylo to super.
Mimo práci jste měli i volný čas, jak jste ho využívali?
Buď jsme si povídali, hráli jsme hry, měli přednášky o historii té farmy, jak to tam chodí. Dvakrát jsme byli na výletě, podívali jsme se na místa, kam bych se normálně vůbec nepodívala. Šli jsme k jezírku, kde měla voda asi -10 stupňů a všichni jsme tam naskákaly. Tak to jsou pak krásné, společné zážitky.
Jak mezinárodní vaše skupinka byla?
Byli tam dobrovolníci z Ruska, Španělska, Itálie, ze Švýcarska, ale taky Japonci, hodně různorodé to bylo.
A jsi doteď s někým v kontaktu?
S jednou holčinou z Ruska, už dva a půl roku. Není to jenom občas, ale jsme hodně v kontaktu.
Dovedla bys popsat nějaký tvůj nejlepší/nejsilnější zážitek?
Pro mě nejsilnější zážitek byl, že jsem si sama podojila kozu. Může to znít vtipně, ale byl to zážitek v tom, že já sama jsem to zvládla a pak jsme si mohli ochutnat to mléko, které jsem podojila. Vždycky si užívám, když se můžu bavit s různými lidmi a pracovat s nimi dohromady.
A co nějaké obtížná situace?
Nebyla to obtížná situace pro mě, ale ostatní byly docela “vyjančení“ z toho, že mohli dostat klíště. To pro mě bylo úsměvné. Vždycky je tam někdo, kdo třeba úplně nezapadá, ale vždycky se to dá vyřešit komunikací.
Překvapilo tě něco ať už na Švýcarsku, na komunitě?
Nejvíc mě překvapilo to, že když já jsem jela na workcamp bylo mi 17 a jela jsem tam sama. Hrozně jsem se bála, jestli si tam s někým budu rozumět a jak to celé bude. Ale když jsem tam přijela, po pár hodinách mi přišlo, že se známe už léta. Všichni bylo hrozně hodní a sedli jsme si. To pro mě vlastně bylo největší překvapení. Když jsem jela na ten druhý workcamp, tak se mi to jenom utvrdilo. Byli tam úplně jiní lidi, ale moc jsme si rozuměli.
Zbořilo to tvé dosavadní předsudky o lidech z různých zemí?
Určitě. Já sem si to ani neuvědomila, ale ty předsudky jsem měla a tohle to úplně zbouralo.
Jak jste bydleli, jaké byli na campu podmínky?
Od toho místa, kde jsme se sešli, tak jsme šli asi dvě hodiny do kopce do hor. Všechno jsme si nesli, nebylo možnost dostat se tam jinak. Byla tam kamenná chata, kde jsme měli trošku elektřiny jenom ze solárního panelu, ale jinak tam nebyla elektřina. A bydleli jsme v místnostech, kde byly dřevěné postele, ale všechno bylo obyčejné. Sprcha nebyla v chatě, ale byla u skály, kde byla hadice s vodou. Byla to voda, která napršela, a tou jsme se sprchovali. Tak to bylo večer vždycky dobrodružství se jít sprchovat. Vždycky jsme se taky museli dohodnout, aby na všechny zbyla voda.
A jak jsi to vnímala takové základní podmínky?
Já jsem si to moc užívala. Úplně bez signálu, to je zážitek, který už se vlastně jen tak nevidí.
Co bys vzkázala dalším dobrovolníkům?
Ať se určitě nebojí zkusit úplně cokoliv, co je láká. Vždycky to stojí za to, je to úžasná zkušenost a potom časem jsem i já zjistila, jaká je v dobrovolničení krása.
Chceš i vyrazit na workcamp? V naší databázi je jich stále dost, tak neváhej, a najdi si svůj projekt.
