Zkusit dobrovolničení jako alternativní možnost jak cestovat mě lákalo už dlouho. O prázdninách po maturitě jsem si užívala akce a výlety s kamarády a na workcamp mi nezbyl čas. Letošní léto jsem si ale tuhle výjimečnou zkušenost nechtěla nechat ujít. Motivaci zkusit si pobyt v zahraničí jinak než jako turistka umocnil můj plán vyjet v příštím roce na Erasmus v rámci mého studia psychologie na vysoké škole. Říkala jsem si, že by to mohla být taková malá zkouška předtím, než vycestuju do cizí země na delší dobu. Nikdy předtím jsem sama do zahraničí necestovala.

Vybírala jsem hlavně podle lokality, kde v létě nebývají spalující vedra – tedy ze zemí, které jsou severněji než Česká republika. Poštěstilo se a dostala jsem se na můj první prioritně vybraný workcamp – River restoration and village celebration ve vesničce uprostřed Finska. Zaujala mě práce v řece a hlavně část workcampu s názvem “village celebration”. Vesnické slavnosti ve Finsku – to nezažije jen tak každý!

Borůvkový džus na palubě Finnair

V květnu jsem nakoupila letenky a v neděli 7. července začala moje cesta na ruzyňském letišti, odkud jsem letěla s přestupem v Helsinkách do největšího města severního Finska – Oulu. Letěla jsem s Finnair a mohla si tak na palubě vychutnat originální borůvkový džus, který tato letecká společnost během letu nabízí. Vřele doporučuji 🙂! V Oulu mě přivítal silný vítr a prudký déšť. Dlouho jsem se tu ale nezdržela a asi hodinu a půl po příletu jsem nasedla na autobus směr Pyhäntä. V tomto malém městě s asi 1600 obyvateli mě a další účastníky workcampu vyzvedl hostitel Matti s pár dalšími místními a autem nás odvezli do asi 10 km vzdálené vesnice Tavastkenkä, kde se workcamp konal.

Tavastkenkä se nachází uprostřed lesů a jezer a žije zde kolem 300 obyvatel. Styl bydlení se tady naprosto liší od vesnic v Česku. Na první pohled mě překvapilo, jak moc v souladu s přírodou zde místní žijí a jak pečlivě dbají na své soukromí. Vzhledem k tomu, že ve vesnici žije pouze 300 obyvatel, rozkládá se na obrovské ploše a mezi jednotlivými domy bychom naměřili vzdálenosti v kilometrech. Zkrátka žádné sdílené ploty se sousedy a šmírování, koho si to zase ta sousedka vede do baráku 😀. Každá rodina zde vlastní poměrně velký pozemek často s několika domy téměř v lese mezi borovicemi a borůvčím a za sousedy nebo do “centra” vesnice to má často i pár kilometrů. Pravdou také je, že v Tavastkence žije více krav než lidí. Jelikož se zde domy a pozemky dědí po generace, u mnoha z nich je vybudována farma a chov krav je zde hodně rozšířený. I přes (na naše poměry) velké vzdálenosti navzájem mezi sousedy mají místní lidé ve vesnici vybudovanou skvělou komunitu a nově zrekonstruovaný village house slouží pro veřejné akce a pravidelná setkávání. S místními jsme se vídali, když nás vozili svými auty na pracovní místa k řece a také během volných dnů, kdy se mnoho z nich zúčastnilo programu, který jsme měli připravený od hostitele Mattiho (místního obyvatele, historika a nadšence do místního rozvoje). Setkali jsme se s místními v našem věku, což byla fajn zkušenost. Učili nás hrát finský baseball, péct pullu (sladký kynutý dezert) a povídali jsme si s nimi o životě ve Finsku. Jazyková bariéra nebyla v komunikaci s místními vůbec žádný problém. Plynule anglicky zde umí lidé všech věkových kategorií. Mladí lidé často zůstávají žít na místech, odkud pocházejí a přišlo mi, že jim velmi záleží na prosperitě místa, kde žijí. Vnímala jsem v tomto rozdíl oproti Česku, kde se mnoho lidí stěhuje z místa na místo, během života se neusadí a mladé lidi láká život spíše ve velkých městech s mnoha příležitostmi. Mladí obyvatelé Tavastkenky, se kterými jsme se setkali, byli velmi spokojeni s životem na vesnici uprostřed “ničeho”. Vše, co potřebují, mají dostupné v nedaleké Pyhäntě a rušný život velkoměsta je neláká. Přes léto pracují v továrnách v Pyhäntě, kde jich je opravdu hodně (od továren vyrábějících sauny a okna po továrnu na chipsy). Také studovat mohou v Pyhäntě a nutnost “vyletět z hnízda” nastává teprve při přestupu na vysokou školu. Vzhledem k rozlehlosti Finska a malému počtu velkoměst dává tento způsob života smysl. Služby, úřady, školy atd. nejsou ve Finsku zdaleka tak moc centralizované do velkých měst jako u nás. V Česku bychom ve městě o 1600 obyvatelích hledali maximálně tak malý koloniál, pobočku pošty a možná vesnickou školu, ale rozhodně ne tři velké supermarkety, moderní školu s velkou sportovní halou, průmyslovou čtvrť, muzeum, polikliniku… tak jako v Pyhäntě. 

Stavěli jsme hráze a tvořili trdliště

První půlku kempu jsme pracovali na projektu River restoration. Šlo o poměrně rozsáhlý projekt obnovy řeky Siikajoki, na kterém se podílelo mnoho lidí. Tato řeka byla dříve využívána k přepravě dřeva. Bylo to v dobách, kdy nebyla vybudována dostatečná infrastruktura k transportu dřeva po souši. Za účelem plavení dřeva byla řeka vyčištěna od balvanů a přírodních nánosů. To způsobilo odsun ryb, převážně pstruhů, kteří v řece žili. Po desítkách let, kdy se řeka již pro transport dřeva nevyužívá, bylo potřeba původní přírodní charakter řeky obnovit. Na pracích v řece se podílela převážně těžká technika, hlavně bagry. V místech, kam se technika nemohla dostat, jsme práci vykonávali my. Šlo o přesouvání dovezených oblázků ze souše do řeky a- tvorbu trdlišť pro pstruhy, neboli míst, kde se mohou ryby rozmnožovat. Dále jsme stavěli hráze z kamenů a přesouvali velké balvany z břehů řeky zpět do středu, aby se zpestřil a zpomalil proud řeky, což je pro život původních druhů ryb příznivější. Byli jsme vybaveni voděodolnými obleky a nářadím a práci v řece jsme si opravdu užívali. Tak trochu jsem se vrátila do svých dětských let, kdy jsme si podobným způsobem hrávali v potocích, stavěli hráze, házeli kameny atd. Společná činnost nás s ostatními účastníky velmi sblížila, povídali jsme si během prací o všem možném a večer jsme příjemně unaveni bez problémů usínali i když slunce bylo ještě nad obzorem. Pracovali jsme každý den od 10:00 do 14:00 – 15:00. Měli jsme vytvořené kitchen teamy. Každý den jeden kitchen team (2 – 3 dobrovolníci a 1 campleader) zůstal ve village house a připravoval jídlo na celý den. Obědy nám dováželi místní na místo, kde jsme pracovali a snídaně a večeře jsme si užívali všichni společně u jednoho stolu ve village house. 

Tradiční kuchyně ze všech koutů světa

Ostatní spoluúčastníci pochází z Polska, Mexika, Španělska, Sierra Leone, Rwandy, Finska a Česka. Ochutnali jsme tedy mnoho tradičních jídel. Nechyběly tortilly, guacamole, quesadilly, rýže na mnoho způsobů, losos na mnoho způsobů, patatas bravas a mnoho dalšího. Se svojí českou spoluúčastnicí jsme připravovaly typické české chlebíčky s bramborovým salátem, rajskou polévku, bramboráky a nesměly chybět ani šunkofleky s nakládanými okurkami. Mezi typická finská jídla, která jsme ochutnali patřilo maso z losa, sladká finská pulla, lososová polévka s bramborem, ovesná kaše každý den k snídani a uzené hovězí maso (z lokální farmy uzené v lokální smoke sauně 🙂). Pili jsme borůvkový džus, litry kávy každý den a opékali buřty. To, že Finové patří k největším konzumentům kávy na světě, mohu potvrdit. Ať už jsme jeli pracovat, koupat se k jezeru, relaxovat do sauny nebo někam na výlet, všude jsme s sebou vezli dva kanystry čisté vody a dva kanystry filtrované kávy. Kávu pijí Finové už od mala a mnoho z nich jií pije opravdu stejným způsobem, jako vodu během dne 🙂. 

Během druhého týdne workcampu, poté, co jsme dokončili práce v řece, nastal čas na přípravy Dnů vesnice, které se konaly 20. července. Tyto slavnosti se konají v Tavastkence přibližně každých pět let vždy během léta a pokaždé se na přípravách a organizaci celé akce podílejí dobrovolníci. Začali jsme pečlivým úklidem ve village house a prostorách okolo. Myli a natírali jsme okna, sekali trávu, natírali lavičky a stavěli dřevěný zahradní domek určený jako hlavní cena do tomboly. Den před Dny vesnice jsme pekli zákusky, které jsme během slavností prodávali návštěvníkům. Vedli jsme tzv. mezinárodní kavárnu ve village house 🙂.

Pár minut ve finské sauně a pak sprint do jezera 

I když šlo o workcamp, měli jsme během celých dvou týdnů mnoho volného času a pestrý volnočasový program. Samotnou práci, ať už v řece nebo v rámci příprav na Dny vesnice, zpětně nepovažuji za jedinou, hlavní náplň workcampu. Zkrátka jsme dělali a zažili i spoustu jiných věcí. Práce trvala vždy maximálně do tří hodin odpoledne, poté jsme měli nějaký čas na odpočinek a večery byly zasvěcené pestrému programu, který pro nás hostitel Matti přichystal. Každý třetí den byl free day, kdy jsme nepracovali vůbec. Nejraději vzpomínám na saunové večery, které jsme trávili u krásných finských jezer relaxující ve finských saunách společně s místními, kteří se k nám rádi přidávali. Pár minut ve vyhřáté finské sauně s teplotou kolem 90 ॰C a pak sprint ze sauny přímo do ledového jezera s průzračnou vodou – takto párkrát zopakovat a cítíte se jako znovuzrození. Po saunové session následovalo vždy opékání buřtů u břehu jezera, povídání dlouho do noci a samozřejmě pití kávy 😀.

Mezi další volnočasové aktivity patřily například exkurze na zajímavá místa v okolí. Navštívili jsme například finský skanzen pod širým nebem, kraví farmu, větrné elektrárny či kostel v Pyhäntě. Matti nám jakožto nadšený historik uspořádal přednášku o historii Finska a vesnice Tavastkenkä. Navštívila nás zástupkyně finské organizace KVT, se kterou jsme celý večer debatovali nad různými tématy. Užili jsme si také mnoho zábavy při hraní karetních her, ježdění na kolech za západy slunce (které nastávaly kolem půlnoci), mezinárodní diskotéce a vzájemném učení se tradičních tanců z našich zemí či sledování zápasů během finálové části Mistrovství Evropy ve fotbale. Vzhledem k přítomnosti dvou Španělů v naší skupině šlo o vskutku vzrušující zážitek  (Španělsko hrálo finálové utkání, pro blaho nás všech naštěstí vyhrálo 😂).

Nechali jsme v Tavaskence něco ze sebe

Workcamp ve Finsku mi dal tři věci – 1. poznání části Finska, zdejší kultury a způsobu života jedinečným způsobem, 2. zážitky a vzpomínky na celý život a 3. hlavně přátele z celého světa. 

Od prvního momentu, kdy jsme se všichni z naší dobrovolnické skupiny sešli a seznamovali se, panovala moc příjemná, nesoudící a uvolněná atmosféra. I když každý z nás pochází z jiné země a kultury, má jiné zvyky, je jiného náboženského vyznání atd., stali se z nás opravdoví přátelé a společný čas jsme si moc užili. Zůstáváme v kontaktu i nadále, sdílíme novinky z našich životů a doufáme, že se jednou znovu sejdeme a budeme společně vzpomínat na dobrodružství, které jsme v Tavastkence zažili. Loučení bylo hodně těžké, ale všichni jsme i přes slzy v očích cítili vděčnost, že jsme se mohli navzájem poznat a zažít společně něco jedinečného. 

Celou svou zkušenost z Finska nemůžu hodnotit jinak než pozitivně. Vzpomínám na všechno, co jsem zde mohla zažít skoro každý den a doporučuji něco takového zažít každému, kdo má rád cestování, poznávání nových lidí, míst nebo chce pomáhat lidem, planetě a být prospěšný místu, které navštíví. 

Během Dnů vesnice bylo krásné vidět výsledek naší práce. Všichni návštěvníci si slavnosti moc užili, potkali se se svými blízkými, kamarády a bylo vidět, že celá akce místní komunitu přivedla v jeden čas na jedno místo;, bylo to krásné. Odvedli jsme kus práce v řece, nechali v Tavastkence něco ze sebe a tím jsme poděkovali za to, že jsme tam mohli strávit krásné dva týdny našeho života. 

Byl to můj první workcamp, ale rozhodně ne poslední. Moc se mi to líbilo, užila jsem si každou chvíli a motivovalo mě to k účasti na dalších takových akcích. Nebojím se říci, že Finsko teď znám nejlépe ze všech zemí, které jsem kdy navštívila. Nebyla jsem ve Finsku jen jako turista obdivující známé turistické atrakce. Mohla jsem se na dva týdny stát součástí vesnické komunity, žít život místních lidí a poznat místo, na které bych se jako turista v životě nepodívala.