Jelikož aktuálně studuji v angličtině a na gymnáziu jsem se učila francouzsky, mojí volbou bylo Švýcarsko. Jelikož to byla moje první taková zkušenost, dál než do Evropy jsem se úplně sama bála. Věděla jsem, že ráda pomáhám s organizováním, že mám ráda společnost lidí a že chci být na hezkém místě, ideálně u vody. Jasnou volbou se pro mě bylo jet na letní jazykový tábor pro teenagery, který se konal u jezera ve švýcarském Estavayer-le-Lac. Napsat motivační dopis byla hračka, když víte, co chcete a jste vhodný kandidát. Pak už jsem nedočkavě čekala na 14 dní v srpnu, kdy tam pojedu.
Multikulturní skupina
Na začátku srpna jsem odletěla do Ženevy, odkud jsem vlakem pokračovala na očekávaný workcamp k jezeru Neuchatel. Strach z toho, jaké to tam bude, zda se mi bude líbit ubytování, místo a kolektiv, byl překonán očekáváním a zvědavostí. Na nádraží mě vyzvedli další dobrovolníci, kteří mě ihned brali jako jednoho z nich. Skvělé bylo, že na campu jsou všichni stejně naladěni a mají stejné touhy a pocity jako vy, přestože jsou jiné národnosti. Jakmile dorazili všichni dobrovolníci, hned se udělal rozpis služeb a šlo se společně na pláž. Co se týče bydlení, spala jsem v centru dění v karavanu s Italkou, Švýcarkou a Ruskou a pláž byla skoro na dohled. Vtipné bylo, že moje příjmení bylo pro všechny docela jazykolam a italská kamarádka ho neumí vyslovit doteď.
Jelikož jsme byli ve Švýcarsku, bylo normální, že se „učitelé“ jazyků a teenageři mezi sebou bavili německy a francouzsky. Dobrovolníci dávali přednost jednodušší angličtině a občas člověk zaslechl ruštinu nebo srbštinu. To najednou člověku dojde, že umět jazyky opravdu není na škodu. Jinak totiž vůbec netušíte, o čem se lidé kolem vás mezi sebou baví. Angličtina je ale nejdůležitější. S tou se domluvíte v dnešní době skoro s každým. Skvělé je, že se člověk nebojí dělat chyby a prostě mluví a mluví. Škoda, že jsem na takový workcamp nejela už třeba v patnácti. To bych se angličtinu učila daleko raději s vědomím, že učit se ji má smysl
Čas na výlety
Moje práce a práce ostatních dobrovolníků spočívala v tom, že jsme připravovali každý den snídani, oběd nebo večeři. Jídlo jsme servírovali a následně uklízeli kuchyň a nádobí. Řekla bych, že to bylo v průměru čtyři až pět hodin denně. Jelikož málokdo měl řidičák, byla jsem navíc kuchařův řidič. Jezdila jsem s ním nakupovat potraviny a vedoucí workcampu mě přezdíval „Turbo Maria“. Práce člověku utekla rychle a pak jsme měli čas jít na pláž, jet na kole na výlet, či se domluvit s vedoucím a na volný den si s ostatními dobrovolníky půjčit auto a navštívit některá ze švýcarských měst. Já jsem měla příležitost poznat hlavní město Bern, Lausanne a pak vyrazit s italskou kamarádkou na kole do města Yverdon-les-Bains. Kola byla volně k dispozici. Jeden den jsem taky měla šanci přidat se k programu tábora a jet na vodních lyžích. Služby jsem si občas přehodila, abych měla volný den a mohla na výlet. Díky tomu jsem si užila nejen nové kamarády, prostředí, ale měla šanci i procestovat Švýcarsko. Navíc má člověk čas na sebe a uvědomí si plno věcí.
Moje první zkušenost s dobrovolnictvím byla skvělá a určitě všem doporučuju se nebát a vyrazit, kamkoli to člověka táhne. Je to neocenitelná zkušenost. A zážitky, které Vám nikdo nevezme.
Chceš zažít svůj vlastní příběh na workcampu? Tak si vyber z aktuální nabídky a vycestuj také!
