Dobrovolnický projekt, kterého jsem se zúčastnila na přelomu července a srpna, mám již za sebou. Doufám, že těm z vás, kteří sledovali moji cestu na sociálních sítích, se projekt zalíbil a snad i popostrčil k vyzkoušení podobného na vlastní kůži.
Jelikož jsem se ve storýčkách ukazovala spíše průběh workcampu, práci, kterou jsme dělali, a stmelovací volnočasové aktivity, ráda bych se nyní více zaměřila na mou zkušenost, osobní růst a částečně i úskalí, se kterými se může vedoucí setkat (obzvláště, je-li introvertní jako já).
Jednou z mých velkých obav bylo nečekaně vaření. Doma bych mohla být v kuchyni pečená vařená, ale když jsme se se spoluvedoucími dohodli, že budeme vařit pro všechny a každý den si to vezme na starost jeden z nás, začala jsem lehce panikařit, protože pro tak velkou skupinu jsem nikdy nevařila a bála jsem se různých omezení v jídelníčku účastníků, tak jsem vyhledala na internetu všemožné recepty pro dvanáct lidí. Chtěla jsem, aby nebyly přehnaně složité, levné a pokud možno české, abychom ukázali naši kulturu zahraničním účastníkům. Nakonec se ukázalo, že improvizace byla nejlepší kuchař. Ačkoliv jsem si svou čočkou na kyselo nebyla vůbec jistá, nakonec se po ní zaprášilo ani jsem nemrkla. Když jsme u vaření, tak jsem se zapsala do srdcí svým cuketovým koláčem, který i když bytostně nesnáším cuketu, jsem si zamilovala i já (za 9 dní jsme ho snědli celkem v různých variantách pět plechů).
V posledním roce a půl jsem si odvykla trávit tolik času mezi lidmi a musím říct, že se to na workcampu začalo lehce projevovat. Když si mezi lidi vyrazíte leda tak do obchodu, je pak lehčím šokem najednou trávit více než týden s cizinci v jedné budově bez větší možnosti soukromí. Posledních pár dni jsem začala být značně vyčerpaná a ačkoliv nám projekt krásně vycházel, těšila jsem se domů na svou koupelnu, o kterou se s nikým nemusím dělit. Zatla jsem zuby a snažila se soustředit na přítomnost a úkony, které jsou neodkladné, ať už to byla manuální práce, vaření nebo společenské hry a jiné aktivity. Večer jsem pak vyčerpaná padla do postele a snažila se využít chvilku soukromí sledováním seriálu se sluchátkama v uších, což mi pomáhalo zregenerovat se. Na druhou stranu myslím, že mi jen prospělo více sociálních interakcí, protože s tím, jak se společnost postupně vrací do normálu se jim už vyhýbat nemůže.
Je také nutno podotknout, že jsem až na projektu zjistila, jak moc se liší úloha vedoucího a účastníků. Pro nás tam je přidaná zátěž starat se o chod celého workcampu. Nepatřím mezi lidi, kteří potřebují mít ve všem pořádek, ale do jisté míry mám věci ráda naplánované. Proto jsme připravili časový plán pro lehčí organizaci a ulehčení naší práce, abychom nemuseli neustále připomínat, kdy se co děje.
Pokud vedoucí nezavelí, že v tolik a tolik hodin se vstává a jde na snídani, tak se účastníci zaručeně nedostaví na práci včas. 😀
Vůdčí a organizační schopnosti nebyly jedinou potřebnou dovedností. Sociální cítění a trocha improvizace byla potřeba k plánování volnočasových aktivit proto, aby splňovaly přání dobrovolníků, vyhověly počasí a bylo to v našich možnostech je uskutečnit. Projekt byl také skvělou příležitostí oprášit a zlepšit svou angličtinu (asi poprvé jsem musela překládat z češtiny do angličtiny a je to těžší, než se zdá) a v mém případě i zednickou a uměleckou vášeň.
Novou a zajímavou zkušeností pro mě byl živý vstup do rádia, u kterého jsem ani nebyla tak nervózní, jak jsem čekala. Pravda je, že jsem při tom chodila dokola na zahradě, abych ze sebe i tu trošku stresu dostala.
Ráda bych poděkovala svým úžasným spoluvedoucím Betty a Pedrovi, kteří se mnou drželi otěže a bez nichž bych sama nezvládla vést tak povedený projekt, jako byl ten náš.
Byla jsem překvapena, jak jsme si všichni účastníci sedli a mohu hrdě prohlásit, že jsme neměli žádnou krizovou situaci, ale i na ty jsme byli po školení vedoucích pro případ připraveni.
Ačkoliv projekt patřil ke kratším výjezdům a měl “pouhých” devět dní, stihli jsme odvést spoustu práce a našli přátelství, která doufám vydrží léta. Na večery strávené hraním společenských her, kdy jsme chytali záchvaty smíchu, i na opékání marshmallownů (a cuket) na ohni budu s láskou vzpomínat ještě hodně dlouho.
Když se mě po workcampu někdo ptal, jestli bych jela i příští rok jako vedoucí, zamyslela jsem se a opravdu jsem zvažovala, jestli to za to úsilí stojí. A ano, i mně která bych mohla být zavřená dny doma u počítače to za ten zážitek, pocit dobře odvedené práce a úsměvy na tváři ostatních, kteří si projekt užívají, skutečně stojí a ráda pojedu i na příště.
