Každý workcamp začíná setkáním, někdy se to povede již cestou, někdy až na místě. My jsme se setkali na železniční zastávce v malé jihomoravské vesničce Pravice po příjezdu vlaku z Brna. Průvodčí se divila, když v celém vlaku zůstali tři lidé, dokonce z různých zemí a s kufry, a všichni vystupovali v tomto „zapadákově“ (nic ve zlém, je to tam krásné). Vše se povedlo, na zastávce čekaly vedoucí s dalšími účastníky a jako už téměř kompletní skupina jsme došli do vsi na statek, který se stal pro příští dny naším domovem. A kde na nás čekala první večeře – zelenina s brambory, které nás shodou náhod (nebo spíš kvůli každodennímu dostatku až přebytku jídla) provázely celým workcampem a zbytek jsme dojídali až poslední den při rozlučkové večeři – takový workcampový maskot. 🙂

Místo bylo trochu nehostinné, ale od historického areálu, kde byla teprve nedávno zahájena rekonstrukce po letech chátrání, nelze čekat velký luxus. Žádný stín na velkém prašném dvoře zarostlém jen plevelem, rozpadající se budovy. Ale přesto se pro nás našlo dostačující útočiště na půdě sýpky, kde se na prkenné podlaze spalo lépe než doma v posteli a o patro níže byla jednoduše zařízená společenská místnost, kam jsme se během oběda schovávali před sluncem a po večerech před komáry. A jako bonus bylo možné si v ložnici přes poledne užít saunu. Ale v noci v ní bylo příjemně – až do té chvíle, kdy nás za svítání vzbudili kohouti kokrhající ze všech stran. Zvířaty jsme byli stále obklopeni – dva kocouři, dvě kozy, které si postupně každý z nás zkusil podojit, což pro mnohé z nás byla jedinečná zkušenost, a asi (nebo přesně) sto slepic i s malými kuřátky. O domácí potraviny jsme tak neměli nouzi a mohli snídat každý den čerstvý kozí jogurt či vajíčka.

Nejdůležitější částí workcampu je vlastní práce. Byla dobře zorganizovaná jedním z dvou majitelů a obyvatelů farmy, i když pro některé trochu jednotvárná. Ale často jsme se střídali mezi dvěma hlavními činnostmi podle toho, kolik měl kdo síly. Nejdůležitějším úkolem bylo vykopat přes půl metru hluboký výkop podél celé čelní stěny památkově chráněné budovy pro nasypání izolační vrstvy. Tato činnost byla docela fyzicky náročná, ale zato jsme stále nacházeli zajímavé archeologické nálezy. Od barevných střípků keramiky všech možných druhů, přes zuby neznámého zvířete, až po kousek reliéfu s orlicí. Objevili jsme také celý dlážděný chodník ke vchodu nebo betonové skruže pod okapem. A vyrušili jsme i rodinku slepýšů.

Kdo už byl utahaný od kopání a vození hlíny, mohl se jít osprchovat dovnitř budovy. Po broušení stěn či oken každý vypadal jako hodně starý exponát ležící na půdě celá staletí. Nejlehčím úkolem bylo natírání okenních rámů. Mohli jsme tak efektivně rozložit síly – nejčastěji se křehké dívky chopily krumpáče a na kluky zbylo odpočinkové natírání. 😀 Pro zpestření jsme pak měli na dva půldny speciální úkol – vyčistit starý německý hřbitov od náletových dřevin. Kopání pařezů mezi hroby nebylo jednoduché a doufejme, že jsme odpočívající předky naším usilovným pracovním nasazením příliš nevyrušili a že naše zvelebení ocenili.

Během práce jsme se dostali do kontaktu i s místními obyvateli, především třemi malými dětmi, které k nám začaly každý den chodit na pomoc, nemajíce o prázdninách co na práci. Dost často jsme se tak dostali do pozice dohlížejících učitelů a malí trpaslíci dychtiví práce udělali vše za nás – často téměř na úrovni profesionálních pracantů. Zahraniční členové naší skupiny se s nimi snažili všelijak komunikovat – polsky, rusky či pokusy o slovenštinu, děti se zase naučily pár anglických slov.

Volného času mnoho nebylo, vzhledem k tomu, že workcamp trval jen týden, pracovali jsme i o víkendu. Upravili jsme si ale rozvrh tak, abychom si některé dny napracovali více hodin a díky tomu si mohli dvakrát udělat volné odpoledne. Jednou jsme se vydali pěšky přes lesy a houští (a les Houští) do vedlejšího městečka Hrušovan na festival vína, což bylo zajímavé zvlášť pro polovinu z nás, kteří jsme byli abstinenti. Návrat zpět potmě při „měsíčku na nebi hlubokém“, kdy nám naše profesionální zpěvačka zazpívala operní árie, byl nezapomenutelným zážitkem.

Druhý výlet jsme podnikli autobusem do pohraničního Hevlína, kde jsme se vykoupali v bývalém hliněném dole v sousedství stále funkční veliké cihelny, kde jsme ze sebe mohli smýt prach a zem a pomazat se cihlářskou hlínou. Oba výlety jsme zakončili večeří v „typické české restauraci“ – jednou vietnamské, podruhé opravdu české s dobrým gulášem. Poslední den určený na odjezd jsme si pak udělali neděli a ti, kteří neměli jízdenky domů, vyrazili na delší výlet do Znojma, kde jsme navštívili zámek i nejvýznamnější církevní památky.

Část skupiny potom přespala u jedné z vedoucích v Brně, já jsem do druhého dne zůstal sám na farmě. Bylo to smutné vidět všechna ta opuštěná místa, kde jsme po celý týden zažívali hezké chvíle pospolu.
Děkuji všem účastníkům za příjemný zážitek: Pavlína (CZ), Veronika (CZ), Maria (PL), Anna (PL/D), Etienne (Fr), Ralf (D), Tadeáš (CZ), hostitelům Robertovi a Tomášovi a ještě přihazuji několik srovnávacích fotek, které ukazují, že jsme skutečně měli napilno.