Jak to všechno začalo

Vše pro mě začalo jednoho nudného dne v práci. Každý den byl stejný, nepřinášel nic nového ani zajímavého a já byla stále znuděnější a nespokojenější. Ten den jsem víc než jindy cítila, že potřebuji udělat něco neočekávaného. Něco, za co na sebe budu moct být pyšná a na co budu moci vzpomínat, pokud by se v budoucnu karanténa vrátila.

Před pár lety jsem jela sama (nikoliv na workcamp) dobrovolničit na odlehlou farmu ve Švédsku a tam jsem poznala krásu cestování na vlastní pěst. Naučilo mě to nebát se samoty, která se na takových cestách někdy objeví, ale spíš jako psychická očista než nepříjemná osamělost. Chtěla jsem zažít něco podobného, ale tentokrát zajít ještě dál. Překročit své limity, překonat strach a vyrazit opravdu daleko.

Jak proběhl výběr

Nejsem ale tak zkušený cestovatel, abych jela na druhý konec světa úplně sama bez jakéhokoliv záchytného bodu a musela jsem myslet i na finanční stránku věci – najít si nějaký dobrovolnický program se tedy nabízelo jako skvělé řešení. Proto jsem začala impulzivně prohledávat internet a pátrat po dobrovolnických programech v zemích mimo Evropu, když mi padly do oka stránky INEXu. Tam jsem narazila na workcamp, za který nezaplatím 3000 USD (cena ✔️) a měl proběhnout v Mexiku (dálka ✔️)!

Dalším kritérium, které bylo potřeba splnit: náplň workcampu. Vždy jsem měla hodně blízko ke zvířatům a spojit pobyt za oceánem s prací se zvířaty by pro mě byl jackpot. Mexický workcamp má název „Sea turtles conservation“ a je zaměřen na péči o mořské želvy (především v rané fázi jejich života – ochrana vajíček apod.), takže zvířata ✔️.

Všechna políčka v mém pomyslném seznamu se tedy u tohoto workcampu zazelenala a jako španlěštinářce pro mě byla španělsky mluvící země ještě třešničkou na dortu. Přihlásila jsem se, přijali mě a pak už nebylo cesty zpět 😊

Jak to asi celé skončí?

Dobrodružství mám tedy zajištěné a teď zbývá spousta času na pochybnosti a obavy. A že jich je…

Můj pro většinu lidí odvážný krok vzbudil mnoho otázek a obav, především u mých nejbližších. Kdykoliv se někde zmíním, kam jedu, obrací se ke mně zděšené tváře. Co když chytíš Covid a zůstaneš tam? Mexiko je přeci nebezpečné, co když tě okradou? Unesou? Zabijou?…

Podobné předsudky si nepouštím k tělu (to je jako kdyby Čech přijel do ciziny a všichni si o něm mysleli, že je okrade), ale určitý respekt mám. Přeci jen jedu daleko, v náročné době a po skončení workcampu budu v zemi ještě pár dní sama za sebe. Nepříjemné situace nastat můžou a přiznám se, že jsem trochu nervózní, jestli to všechno zvládnu.

Celá tahle moje „akce“ je ale o překonávání překážek a hlavně sebe sama, a tak se nemůžu zaleknout nějaké té výzvy. Navíc jsem nedávno zjistila, že nebudu úplně sama! Jede se mnou ještě Jitka, se kterou se sice zatím moc neznáme, ale už teď jsme si velkou oporou!

Pokud tě zajímá, jak spolu pečujeme o želvičky a poznáváme krásy Mexika, určitě nás sleduj na facebooku a instagramu pod hasthtagem #AnJiWorkcampujou, #sodvahou

Donor