Mých 5 let s INEXem a mezinárodním dobrovolnictvím

Po tom vůbec nejdůležitějším kroku, kdy jsem se v roce 2013 stal dobrovolníkem pro Plzeň 2015, Evropské hlavní město kultury a otevřel si tak zcela nové obzory, jsem se v roce 2016 dozvěděl o možnostech mezinárodního dobrovolnictví, čemuž jsem ihned propadl a stal se z toho můj nový koníček a životní styl.

Workcampy

Když jsem se v roce 2015 poprvé setkal s workcampem v Plzni na Plovárně, netušil jsem o tom vůbec nic až na to, že to jsou zahraniční dobrovolníci, kteří sem přijeli pomáhat. Později mi Silvie Hašlová, kterou jsem tam potkal jako tehdejší vedoucí workcampu a budoucí kamarádku a „kolegyni“ v mnoha projektech, osvětlila, jak to funguje a že tyto výjezdy zajišťuje nezisková organizace INEX-SDA a přihlásit se může jednoduše úplně každý. Do té doby jsem žil v domnění, že mě tam musí vyslat má domovská dobrovolnická organizace, kde bych třeba měl předtím dosáhnout určité kariéry. Brzy na to v březnu 2016 jsem se zúčastnil první akce – informačního setkání pro nové dobrovolníky, kde jsem se dozvěděl o workcampech úplně všechno. A podíval jsem se poprvé do sídla INEXu v podkroví pražského domu – příjemného místa, kam jsem se od té doby dostal mnohokrát, což jsem tou dobou asi ještě nemohl vědět. Nebo že bych už tehdy tušil, že se INEX stane moji láskou a budu se tam stále vracet na rozličné akce a setkání? Možné to je, protože ta přátelská atmosféra organizace, se kterou je radost spolupracovat, je tam cítit na první pohled.

Ihned po setkání jsem na základě právě získaných informací odeslal přihlášku a pár dní nato byl přijat na svůj první workcamp: v létě jsem vyjel na měsíc do Francie. Workcamp byl na tři týdny (říkal jsem si, že začínám trochu pozdě, tak nebudu troškařit a pojedu rovnou na ten nejdelší) a byl to hned jeden z nejlepších workcampů, které jsem kdy zažil. Skvělá parta lidí, kteří byli skoro všichni na workcampu poprvé, krásné místo ve mlýně u řeky, kde jsme našli útočiště před horkým sluncem, výborné francouzské jídlo, kterým nás zahrnovali místní, plno rozmanitých volnočasových aktivit a výletů a v neposlední řadě práce na opravách hrází, která většinou probíhala z vody, tedy jsme se mohli při práci ochladit. Ve Francii se mi tak zalíbilo a nechtělo se mi domů, že jsem se spojil s INEXem a přihlásil se na týden na ještě jeden last-minute workcamp, díky kterému jsem navštívil i kousek Paříže.

Potom už jsem začal jezdit na workcampy pravidelně, pokud možno jednou, nebo raději vícekrát ročně. Na Korsice jsem poznal krásnou přírodu plnou neznámých vůní a podílel se na opravách studánky v zahradě Napoleona Bonaparta, na Mallorce jsem se poprvé dostal k práci na archeologických vykopávkách a pohlédl na moře z výše zasněžených hor, na Grabštejně u Liberce jsem si užil romantiku klidných večerů na hradním nádvoří, na farmě v Pravicích poprvé zkusil dojit kozu a v Rychlebských horách poznal život bez elektřiny v souznění s přírodou a hlavně partu nejlepších přátel. Také doma jsem se jako místní přidal k workcampu na plzeňské Plovárně, kde to pár let před tím všechno začalo.

Byl jsem přiměn i k tomu, abych si zkusil roli vedoucího, což mě obohatilo překvapivě v oblasti sebepoznání a že dokážu být jiným psychickou oporou.

Ačkoli už teď nemám tolik volného času jako za studentských let, chci jezdit na workcampy i nadále a poznávat díky nim další země, nové přátele a třeba i jiné ještě nevyzkoušené činnosti. Workcampy jsou podle mne nejlepším způsobem cestování, protože jedu někam, kde mě někdo čeká, kde je připraven smysluplný program na několik týdnů a pobytem na jednom místě lze proniknout hlouběji do kultury, setkat se s místními a užít si zemi víc, než kdybych jezdil z města do města po všech pamětihodnostech. A to za cenu, za kterou se obvykle dovolená jen tak realizovat nedá.

Evropský sbor solidarity (ESC, dříve EVS)

Nezůstal jsem ale jenom u workcampů. Už dříve jsem uvažoval o Evropském sboru solidarity, protože jsem se setkal s těmito dobrovolníky během působení v projektu Hlavního města kultury v Plzni. Chtěl jsem také posunout svou dobrovolnickou kariéru na vyšší úroveň a tak jsem po dokončení studií a nějakém čase hledání projektu a rychlém a bezproblémovém vyřízení formalit s INEXem vyjel na rok do Bulharska. Byla to jedinečná zkušenost, která mě hodně ovlivnila.
Poznal jsem na školeních plno dobrovolníků z mnoha zemí působících po celém Bulharsku a mezi nimi našel nejlepší přátele, naučil se používat angličtinu téměř jako svůj rodný jazyk, když jsem celý rok nemluvil jinak a češtinu skoro zapomněl, vyzkoušel si žít v komunitě mladých lidí a naučil se o permakulturním zahradničení, o které jsem se sám začal pokoušet po návratu domů.
Bulharsko jsem si zamiloval a projel ho křížem krážem, osvojil jsem si tamní mentalitu i trochu jazyk a na konci jsem se začal považovat napůl za Bulhara. Díky tomu jsem tam zůstal ještě čtvrt roku po skončení projektu a vůbec se mi odtud nechtělo – kdybych tam našel zajímavé zaměstnání, zůstal bych navždy jako mnoho jiných dobrovolníků… třeba se tam jednou vrátím.

Vzdělávací akce

INEX ale není jen o dobrovolnictví. Už od začátku jsem se účastnil různých vzdělávacích akcí pořádaných INEXem nebo spřízněnými projekty. Ihned po seznámení jsem začal chodit na vzdělávací workshopy tehdy začínající Dobrovolnické akademie, kde jsem se naučil například něco nového o fotografování nebo prezentaci na sociálních sítích. Vyjel jsem i na několik víkendových školení pro dobrovolníky nebo vedoucí, což jsou úžasné akce, kde jsem navázal bližší kontakt s lidmi z INEXu a poznal další dobrovolníky se stejnými zájmy.

Po těchto akcích už jsem se cítil jako součást INEXí rodiny, ale přitom do ní oficiálně nepatřil. A tak jsem letos, v roce mého 5. výročí, nadšeně přijal nabídku stát se jejím členem. Sice nepatřím do toho „dream teamu“ organizace, ale můžu do ní nahlížet z povzdálí, vidět, jak funguje, případně i vyjádřit svůj názor, co by se dalo zlepšit, a mít dobrý pocit z toho, že k nim patřím, aniž by mě to stálo příliš času.

Jsem rád za každou příležitost k setkání s těmito úžasnými lidmi a budu se snažit tuhle organizaci a dobrovolnictví podporovat i nadále a věřím, že dobrovolníků bude čím dál víc.

Děkuji za všechny ty společně strávené chvíle a krásné zážitky doma i v dalekém světě a doufám, že tohle je teprve začátek. Spolupráce s INEXem mě hodně změnila, díky ní jsem poznal většinu svých přátel i mnoho nových koníčků a uvědomil jsem si, že dobrovolnictví je pro mne v životě jedna z nejdůležitějších věcí.