Naší destinací byla bez váhání Francie a to především díky lásce, kterou nám dala naše profesorka francouzštiny z gymplu. Od začátku října roku 2021 jsem tedy nastoupil na projekt v bretaňském gymnáziu, které není zaměřeno na obecné vzdělání, nýbrž jsou tam různé odborné střední školy. Uvažoval jsem nad studiem pedagogiky a tak volba strávit 9 měsíců ve škole jako učitel angličtiny a propagátor evropských aktivit vypadala skvěle. Úsměvné je, že jsem si chtěl taktéž odpočinout od školského systému, ale nějak mi nedošlo, že tam zůstanu.
Každopádně začátek projektu se nesl v duchu seznamování. V mém městě jsou 4 další ESC dobrovolníci a potom ještě 5 dalších dobrovolníků (většinou asistenti jazyka). Při seznamování jsme zároveň chodívali objevovat místní pivo, víno nebo cider. Co se týče školy, tak začátek projektu byl dost zvláštní. Nebyl tam nikdo, kdo by mi dal rozvrh mých hodin. Měl jsem domluvenou jednu hodinu angličtiny, kterou jsem měl vést ještě s druhou dobrovolnicí pro prváky na gymplu a to bylo vše. Můj tutor se staral o celý chod školy a většinu času vyřizoval jeden telefonát za druhým. Měl jsem pocit, jakoby o mně nikdo neměl zájem, ale moc jsem si z toho hlavu nelámal a chodíval jsem dřív domů.
Zanedlouho jsem si uvědomil, že bulání dobrovolnictví nenaplní moje cíle, které jsem měl před odjezdem, a proto jsem začal být víc dotíravý a mluvil jsem s tutorem, i když měl dva telefonáty najednou. Právě o tom je dobrovolnictví. Je to obrovský výstup z komfortní zóny a to nejen ve škole, ale i doma, kde jsem si začal sám vařit, prát, uklízet, chodit na nákupy a spravovat rozpočet, abych věděl, jestli si můžu dovolit jít do hospody na jedno, ne tak úplně chutné pivo za 7 eur. Stal jsem se zkrátka svým pánem. Nebylo nic, co jsem musel. Možná jen začít přemýšlet o budoucnosti, protože se pomalu blížil termín odevzdání přihlášek na vysokou školu. Díky svému projektu jsem si uvědomil, že mě pedagogická oblast hrozně baví a chci se tomu věnovat a to i přesto, že můj projekt neprobíhá vždy podle mých představ.
Po dvou měsících jsme s ostatními dobrovolníky jeli na seminář dobrovolníků ESC, který měl skvělý program, a navíc jsme poznali super bandu lidí z různých koutů Evropy. Navzájem jsme sdíleli programy našich projektů, zkušenosti a zážitky. Byl to týden inspirace. Negativní bylo jen to, že asi třetina účastníků (10 lidí) se nakazila Covidem a to včetně mě. Naštěstí karanténa skončila těsně před Vánoci a tak jsem se mohl na pár dní vrátit domů. Ach, jak mi všechno české scházelo.
Nicméně po novém roce jsem měl vizi, že se naplno začnu věnovat svému projektu. Nový rok jsem začal aktivně a zrealizoval turnaj ve stolním fotbálku či šachový kroužek. Později se mi taky podařilo přesvědčit jednu starší učitelku angličtiny, abych přišel vést část její hodiny. To byla velká lekce. Učitelé bývají většinou konzervativní osoby, které mají zavedený svůj systém a neradi ho mění. Nejdřív jsem totiž šel jen pozorovat, jak to v hodinách chodí a až potom jsem získal důvěru. Co se týče úrovně angličtiny, tak je to velká bída. Myslím si, že je to zapříčiněno jejich šovinismem. Bretaň je pro tohle ještě vyhraněnější než zbytek Francie. Jejich region je pro ně ráj na zemi, a proto neplánují nikam cestovat a učit se anglicky. Nicméně mají pravdu, že Bretagne je ráj na zemi, co se týče jejich božských palačinek. To je opravdu unikát. Slané palačinky se sýrem, vajíčkem, šunkou, paštikou, rybou, bramborem, zeleninou nebo párkem. Za zmínku stojí také sladké palačinky, které sice známe, ale tady jsou mnohem chutnější. Jednou zkusíte a nikdy nezapomenete. Myslím, že by to byl geniální byznys v Česku.
O jídle by se toho dalo napsat spousty. Už jen obyčejná bagetka s jejich typicky slaným máslem je prostě slast. Tuto slast jde ještě povýšit, pokud přidáte sýr či ústřice. A ty jejich dezerty, které vždy jedí po každém jídle. Francouzi jedí alespoň tři chody na oběd a večeři. Předkrm, hlavní chod a dezert. Častý je taky chod sýru s bagetou. Je to sice klišé, ale pravdivé. Bageta je prostě základ. Ale to už by o jídle stačilo.
Jestli se ptáte, jak jsem tady trávil víkendy, tak je to různě. Jeden víkend s Markét, druhý víkend se svými dobrovolníky. Tady bych chtěl podotknout, že tohle není úplně ideální stav, protože tímto způsobem nelze utvářet silné vztahy ani na jedné straně, ale pokud je vůle, tak se to dá zvládnout. Kromě víkendů mám taky dva týdny prázdnin na podzim, Vánoce, zimu a jaro, takže ideální čas podniknout větší výlet, a tak jsem tento čas zasvětil první zkušeností s Couchsurfingem (pokud neznáte, tak vygooglujte). Z malé malebné francouzské vesničky se mi ozvali manželé v penzi, kteří byli naprosto skvělí. Vařili mi místní speciality, ukázali mi jejích nejoblíbenější zákoutí. Zkrátka se o mně starali jako o vlastního. Taky jsem poprvé intenzivně mluvil celé dny francouzsky. Místní jsem začal potkávat i po škole, kdy jsem začal chodit hrát volejbal. Francouzština byla všude. Moje francouzská organizace mi platila 5 hodin francouzštiny za týden po dobu 3 měsíců.
Jak vidíte dobrovolnický projekt vám může nabídnout spoustu. Myslím, že stojí za to vyjet na školu života, která sice umí být náročná, protože téměř vždy přijde chvíle, kdy toho budete přemýšlet, jestli to byla správná volba. Taky jsem o tom přemýšlel a z blízkého okolí znám 3 dobrovolníky, kteří po měsíci, dvou nebo třech odjeli, protože jim scházel domov, přátelé, mateřský jazyk nebo svůj projekt si představovali jinak. Nicméně tyto překážky jsou právě to nejcennější. Nemyslím si, že ESC je pro všechny, ale jsem přesvědčen, že to každému dá životní lekci. Pokud tedy přemýšlíte o dlouhodobém projektu, tak doporučuji kratší projekt na 2 měsíce, po kterých budete vědět, jestli to můžete zvládnout. Tak na co ještě čekáte? Běžte vstříc k dobrodružství!
