Rozhodnutí vzít nenadálou příležitost v podobě několika měsíčního pobytu v zahraničí za pačesy, bylo moje nejrychlejší a nejpevnější, na které si kdy vzpomínám. Od přírody jsem člověk přemýšlivý a již více jak rok před koncem studia na vysoké škole jsem promýšlel své následující kroky, které se, jak to už někdy bývá, vydaly zcela jiným směrem.
Vše změnil krátký rozhovor s mým školitelem na závěrečnou práci a já jsem se tak ze dne na den rozhodl, že bude vše jinak, než bylo v plánu. Ještě před několika dny byly pro mě budoucí zahraniční dobrovolnické zážitky již jen sporadickou možností a účast na ročním projektu pouze nevyužitou příležitostí. I přesto, že jsem se zúčastnil několika workcampů, ve skrytu duše jsem litoval nevyužité šance pobýt v některé zahraniční zemi delší dobu. Vše nakonec dopadlo tak, že odhodlání vyjet do zahraničí, přebilo všechny, nejen mé pochybnosti, a úspěšně jsem se přihlásil na devítiměsíční projekt v polské Vratislavi.
Motivace je základ všeho.
Důvodů podporujících zmíněné odhodlání bylo hned několik. Už od mala jsem orientovaný na přírodu a pragmaticky jsem již od střední školy zvolil za své studijní zaměření přírodní vědy. Teprve na konci téměř dvacetileté studijní cesty jsem si začal uvědomovat, že nacházím ve svém studiu smysl a vím, že propojení přírody s člověkem a vzděláváním je to pravé ořechové. K této studijní motivaci a životní orientaci mi velmi napomohly dobrovolnické projekty, které účastníkovi otevřou dveře do duší spousty lidí a zároveň napomohou k poznání různorodého světa, který čeká za humny našeho každodenního života.
Možná trochu předběhnu, ale na příjezdovém školení k polskému projektu, řekla jedna polská kolegyně, že „teprve po několika letech života v Německu poznala, co to znamená být Polkou a jaká je ve skutečnosti polská společnost“. S touto myšlenkou soucítím tak pevně, že ji považuji za svoji další významnou motivaci.
K účasti na projektu Evropského sboru solidarity (ESC) mě přivedly také daleko praktičtější důvody, jako je zlepšení komunikačních dovedností nebo získání pracovních zkušeností a návyků. Devět měsíců v zahraničí mi navíc dává mnoho času, přemýšlet o spoustě věcí, zpomalit a nalézt více času pro sebe, kterého v hektických studijních letech zas až tolik nebylo. I když jsem se nevydal do míst, kde zuří válka nebo podobné neduhy, které způsobují přímé ohrožení a újmy na zdraví lidí nebo přírody, mojí důležitou motivací je touha pomoci lidem, kteří po ní možná na první pohled nevolají, ale zároveň ji potřebují stejně jako jiní.
Vybíráš, vybereš, pojedeš!
Dost však bylo motivace. Určitě hádáte, jak samotný projekt vypadá a co je jeho náplní. ESC ve Vratislavi nebylo mojí první volbou. Pokukoval jsem po různých projektech a hledal zejména ty, ve kterých bych se dostal do přímé interakce s lidmi, která bude také hlavní náplní mé práce. Volba logicky padla, i pro potenciální pracovní zkušenosti, na školství a organizace zabývající se neformálním vzděláváním. Druhou volbou bylo angažování se v oblasti sociálních služeb a péče. Jako rodilého východočecha mě nakonec osud zavál jen kousek přes krkonošské kopce do města na Odře. Na samotném projektu mě zaujala zejména ona zmíněná praktická náplň v podobě účasti na výuce angličtiny a dalších předmětů, pomoc při školních výletech a při dalších činnostech ve škole. Polská Diakonie jako moje potenciální hostitelská organizace se mi zdála jako zkušený a spolehlivý partner. Online pohovory proběhly v přátelském duchu a já jsem se mohl na konci září roku 2021 vydat konečně na sever.
A jak to vypadá ve škole?
Po týdenním příjezdovém setkání jsem začal pomalu poznávat prostředí školy, která v plném znění nese název Ewangelickie Centrum Diakonii i Edukacji Im. ks. Marcina Lutra. V krásném historickém areálu se nachází hned několik budov s rozdílnými obory a stupni vzdělávání žáků. V samotné instituci jsme celkem tři dobrovolníci. Každý sice působíme v jiné škole, ale zároveň máme během dne možnost potkat se a zhodnotit současný den. Většina tříd funguje ve formě inkluzivních až speciálních osnov. Třídy jsou proto malé, jen o několika žácích. To ale na dynamicky pulsujících chodbách jen stěží poznáte.
Na střední škole, ve které působím, studují dospívající s různými fyzickými nebo psychickými problémy, které mohou znesnadňovat jejich vzdělávání při zařazení do „běžné“ třídy. Vzájemný respekt a úcta je asi to nejkrásnější, čeho si každý den všímám. Je nepřekonatelné, když vidíte při společné konverzaci děti s Downovým syndromem, dětskou mozkovou obrnou a autismem. Ty samé děti pak dokážou, při nastolení vhodných podmínek a přiměřeném přístupu učitele, plnohodnotně pracovat při hodině a dosahovat takových znalostí, které mám možnost poznat na vlastní kůži např. každý pátek při individuálních konzultacích.
Můj den je složen v pevný rozvrh hodin a přestávek mezi nimi, kdy se ani na chvíli nezastavím. Většinu času trávím na hodinách angličtiny, kde napomáhám studentům následovat výuku, konverzuji s nimi, plníme společné úkoly nebo hrajeme hry. Dostanu se však i na lekce tělocviku, muzikoterapie nebo keramiky. Speciálním úkolem je starost o Janka, který je připoután ke kolečkovému křeslu a já mu pomáhám při přemisťování mezi učebnami a při tělesné výchově. Někdy jsou však i zdánlivě pestré dny změněny v monotónní rutinu, která je umocněna částečným a doufám, že co nejkratším uzavřením některých tříd a jejich přesunem do online prostoru.
Jaký je jazyk tvého kmene?
Za svůj největší přínos dobrovolníka si dovolím označit pouhou fyzickou přítomnost ve škole. Pro děti je velkou motivací oslovit mě a prohodit jen několik zdvořilostních frází při letmém setkání. Někdy jsou potřeba hlubší znalosti angličtiny a často se bráním použití polštiny, v dobrém úmyslu podpořit rozvoj jejich dovedností v angličtině. Jsou však i chvíle, kdy je využití lámané češtino-polštiny, slovníku a výrazné gestiky nezbytné. V té chvíli může být pro nezúčastněného sranda pohledět a hádat, jakým jazykem asi mluvíme. Od vzájemné interakce na oplátku získávám, vedle dovednosti myslet v jedné chvíli třemi jazyky, praktické tipy na výlety, filmy ke shlédnutí nebo na zajímavé polské pokrmy. Inu, interkulturní výměna ve všech směrech 😊
Polsko?! To nejsou jenom pirohy!
Nutno dodat, že jsem se při oznámení své destinace pro nadcházející třičtvrtě rok setkal povětšinou s udivenými výrazy. Pokaždé jsem zjistil, že jsou tyto pocity založené na několika málo negativních informacích o Polsku a Polácích samotných. Vždycky jsem se divil, jak málo víme o svých sousedech, se kterými sdílíme nejen mnoho podobných slov, ale také kus historie. Nicméně jsem zjistil, že Poláci o Češích nevědí o moc více, s tím rozdílem, že se z poza druhé strany hranice dívají na své jižní sousedy pozitivnějším pohledem. I pro Poláky je čeština srandovní, „originální“ název Pepíčci, kterým nás nazývají, myslí bez pejorativního zabarvení, české pivo je pro ně lepší než to polské a alespoň z mé zkušenosti mnoho z nich zná velmi dobře českou popkulturu osmdesátých a devadesátých let. Vlastně je krásné všímat si menších či větších rozdílů v našich kulturách, až nakonec docházím k názoru, že mi rozhodně devět měsíců nebude stačit k tomu, abych mohl říct, že znám Polsko se vším všudy dobře a zajisté ne chvalitebně, natož výborně.
Zkrátka Evropský sbor solidarity je odlišný zážitek než krátkodobý pobyt ve formě workcampu. Na vše je více času a prostoru. Zároveň je možné následovat více svá nutkání. Záleží tak jen na vašich preferencích a očekáváních. A jestli pořád váháte, zkuste si je sepsat a podívat se do databáze dlouhodobých projektů, třeba vás některý z nich zaujme natolik, že mu věnujete alespoň zaslanou přihlášku a třeba i několik měsíců života…anebo spíše on vám?!
Do zobaczenia!
