Poslední rok bakaláře jsem přemýšlela, co vlastně dál. Studium fyzioterapie bylo zajímavé, práci jako takovou jsem měla moc ráda, ale zároveň to pro mě už bylo vysilující. Cítila jsem, že potřebuji změnu, než a pokud se vydám do pokračování ve studiu. Vždy mě bavilo pomáhat druhým, naplňovalo mě to, a protože už z dřívějška jsem měla zkušenost s dobrovolnictvím, začala jsem hledat možnosti. Chtěla jsem do zahraničí, abych si zlepšila jazyk a lákalo mě jet někam na jih, k moři. Něco, co my v Česku nemáme. Našla jsem zajímavý projekt, dostala se do kontaktu s organizací a už jsme přemýšleli nad možnostmi, kdy bych mohla nastoupit.
Ale přišlo covidové období a všechno cestování začalo být velmi komplikované. Do toho mi přišly i nějaké osobní věci, takže po dokončení studia jsem se nakonec rozhodla nevyjet. A počkat, až se situace trochu uklidní. Organizace z Řecka se mi ozvala zase po nějaké době, když se situace uklidnila, jestli mám stále zájem. A já si, i když už v pracovním režimu, řekla, proč ne. Takže jsme stanovili datum, a sice o něco později, než jsem původně chtěla, ale přece, dorazila na místo.
Co přesně za projekt to tedy je? S dalšími čtyřmi ESC dobrovolníky a pár místními dobrovolničíme pro NGO, která působí v instituci pro handicapované děti. Od samého začátku jsem chtěla něco aspoň trochu blízkého k mé profesi, takže proto jsem se rozhodla jít touto cestou. Dělat nějakou možnost rehabilitace. A s dětmi je to vždy specifické, takže to pro mě to byla taková i výzva, kterou jsem si dala.
Pracujeme 5 dní v týdnu, každý den 3 hodiny ráno, 3 hodiny odpoledne. S dětmi děláme různé aktivity, dle jejich věku, diagnóz, potřeb… Od jednoduchých venkovních procházek s vozíčkářemi, po kreslení, vyrábění, vaření, stimulace, hraní her, sportování a v létě samozřejmě moře a plavání. Každé pondělí naplánovat program na celý týden, tak abychom prostřídali všechny místní děti a měli opravdu čas na promyšlení aktivit.
O víkendech pak čas na odpočinek a případné cestování a objevování řecké rozmanité země. A že opravdu nejde jen o zemi s mořem, jako jsem ji měla vždy zažitou. Ale spousta historických míst a památek, vysoké hory, příroda a temperamentní lidé.
Zatím jsem tu 5 měsíců, a ještě mám tedy dost před sebou, některé dny jsou těžké a člověk se opravdu cítí unavený. Přece jen úplně jiný jazyk, který se sice učíme, ale přece jen je dost vzdálený od toho, na co jsem normálně zvyklá. Ale je tu skvělá vzájemná podpora mezi dobrovolníky a od koordinátorky, takže se dá spousta věcí podnikat společně, a hlavně o všem mluvit.
Evropský sbor solidarity je rozhodně zajímavá zkušenost pro všechny, kteří jsou otevření poznávání nových věcí a kteří chtějí pomáhat. Já bych to určitě doporučila! Je sice třeba počítat s občasnými těžkostmi, ale na druhou stranu, kdy ne. Možností a projektů je spousta, tak není třeba se bát, že by si člověk nevybral, nebo že by jej něco neoslovilo.
