Všechny se věnují inkluzi v dobrovolnictví. Potěšilo nás, když jsme kromě kolegů, potkali i naši dobrovolnici Anetu Tomečkovou a dozvěděli se její inspirativní příběh spojený s dobrovolnictvím. 

Aneto, odkud z Česka pocházíš?
Pocházím z Holešova na Kroměřížsku.

Kdy tě napadlo zapojit se do dobrovolnických projektů v zahraničí?
Poprvé mě to napadlo, když jsem měla myslím 18, jelikož jsem měla pár kamarádů, kteří takto jezdili na workcampy a vždy měli plno zážitků a zároveň jsem viděla, jak se zlepšují taky po jazykové stránce. Našla jsem si jeden projekt v Německu, ale bohužel byl plný, tak jsem si vybrala jiný, který mi byl sympatický, v Lotyšsku. Naneštěstí workcamp byl zrušen týden před zahájením a já nikdy neodjela. To mě celkem odradilo a řekla jsem si, že pokud mi nevyšli dva workcampy, určitě to bude znamení a já bych neměla jezdit.
Po několika letech jsem se ale k nápadu vyjet na projekt do zahraničí vrátila. Bylo mi 22 let a právě jsem nedala zkoušku z angličtiny. Pochopila jsem, že moje angličtina je tristní a takhle nebudu moct pokračovat ve studiu a možná bude i náročné najít si později pracovní uplatnění. Kamarádka mi řekla, že pokud si ji chci vážně zlepšit, měla bych vyjet do zahraničí, sama, a ať si najdu něco, co mě bude bavit. Vzpomněla jsem si na INEX. Hledala jsem projekt v zemích jako je Velká Británie, Irsko, nebo severské země, ale skoro všechny projekty byly na dva nebo na tři týdny a já přemýšlela, jestli to bude stačit. Pak jsem uviděla jeden projekt ve Francii na šest týdnů. Přestože Francie nikdy nebyla země, která mě nějak zvlášť zajímala, zaujalo mě, že tento projekt byl na 6 týdnů a navíc se konal v Alpách. Rozhodování bylo celkem snadné – strávit 6 týdnů v horách, to prostě musí být super.
Asi není úplně překvapující, že jet se učit anglicky do Francie nebyl nejlepší nápad. Před příjezdem jsem si říkala, projekt je mezinárodni, takže tam nebudu pouze Francouzi. Ale první týden byla velká většina na místě Francouzi. Těm pár lidem, kteří mluvili anglicky, jsem moc nerozuměla, protože moje angličtina nebyla na dobré úrovni, a jejich francouzský přízvuk pro mě nebyl úplně srozumitelný. A tak jsem se ocitla na místě se spoustou lidí, ale zároveň úplně sama.

Nicméně jsem si postupně, i přes tuto velice náročnou stránku, projekt ve Vaunières zamilovala a velice užila. Odjížděla jsem s tím, že 6 týdnů není dostačujících a že by bylo skvělé si vyzkoušet vyjet na delší dobu. To už jsem věděla, že se do Vaunières mohu vrátit až na rok, jako dobrovolník Evropské dobrovolné služby. A tak jsem se zhruba měsíc po návratu z workcampu zase přihlásila.

A čím tě projekt ve Francii tolik zaujal?
V první řadě to byly určitě hory, které byly všude kolem. Potom také projekt samotný, který je mix práce sociální a manuální a také, že je přístupný pro všechny. Potkala jsem lidi z různých z koutů světa, z různých sociálních zázemí a všeho věku. Bylo to něco naprosto skvělého, co mě motivovalo na dlouho dobu!
Měla jsi nějaké obavy, než jsi do Francie vyrazila? Rok je přece jen dlouhá doba.
Samozřejmě, bylo jich mnoho. Neuměla jsem francouzky a rozhodla jsem se žít někde, kde k angličtině nejsou úplně nejvíce otevření. Poté jsem měla strach žit rok na tak izolovaném místě (Vaunières je místo, kde je internet velice omezeny, žádný signál, takže není možné volat a nejbližší obchod je 30 minut autem). Zároveň jsem měla i strach, že ztratím kontakt s kamarády a podobně. Vzpomínám si, ze jsem byla hrozne nadšená z odjezdu, ale zároveň jsem mela velké obavy. Věděla jsem, ze během roku mě čeká velké dobrodružství, ale i velice náročné momenty.

Je něco, co tě pak na místě překvapilo? S čím ses musela vypořádat?
Se spoustou věcí! Snažili jsme se jist levně, ale dobře, takže třeba maso jsme měli dvakrát do týdne. Nemluvím tady vůbec o steaku, ale spise o jedné masové kuličce během oběda či večeře. Taky jsme jedli jenom zeleninu a ovoce, které bylo možné pěstovat v daném ročním období (aspoň jsem se naučila dělat zelí a mrkev na dalších 100 způsobů).
Potom se pro mě změnilo, že jsem musela žít s lidmi, kteří pochází z jiného zázemí, jiné kultury a mají jiné zvyky, což občas bylo opravdu náročné a trvalo mi vše pochopit, respektovat a podobně. Musela jsem se naučit komunikovat jiným způsobem.

Když se podíváš zpět na celý svůj dobrovolnický rok v horách ve Vaunières, co tě napadne?
Vybavím si ihned místo a lidi, se kterými jsem strávila svůj rok. Místo, které se stalo mým dalším domovem a lidi, kteří se stali mou rodinou. Vybavím si momenty, které pro nás byly velice silné a kdy jsme měli společně spoustu srandy, ale také momenty náročné, které změnily mě samotnou.

Kam vedly tvoje další kroky?
Další kroky vedly do Paříže, kde jsem pracovala v kanceláři dobrovolnické organizace Solidarités Jeunesses. Říkala jsem si, že si vážně umím vybrat extrémy. Z naprosto izolovaného místa bez internetu, bez signálu, uprostřed ničeho, obklopená pouze horami, jsem jela do hlavního města Francie, plného technologie, kde jsem strávila 10 měsíců. Byl to skutečný paradox – ačkoliv, nebo možná spis díky tomu, ze Vaunières bylo velice izolované místo, nebylo tam náročné se spřátelit s lidmi. V Paříži to byl opravdový challenge, najit lidi se zájmy, jako mám já. Nakonec jsem však přeci jen uspěla. A díky této zkušenosti jsem mohla vidět naprosto odlišnou stránku dobrovolnictví, ale také mi to umožnilo pochopit, jak funguje mezinárodni organizace na lokální, národní a mezinárodni úrovni.

A co tě čeká letos?
V listopadu minulého roku jsem se vrátila zpátky do hor, kde prozatím pracuju v jednom obchodě se zeleninou a ovocem a bydlím se svými kamarády, které jsem potkala během svého dobrovolnictví. V březnu pak začnu pracovat v La Fai, což je velice podobné místo jako Vaunières. Je to stejná asociace jménem Villages des Jeunes, ale trosku menší. Budu tam mít na starost dobrovolníky a další skupiny, co přijedou. Tak nějak prozatím zůstávám se Solidarités Jeunesses (Villages des Jeunes je jedna z poboček této organizace), kde jsem se vážně našla, práce mě baví a naplňuje a zároveň mám možnost pracovat také v horách, což je naprosto úžasné.

A nakonec otázka vztahující se k mottu našeho programu, kterým podporujeme k dobrovolnictví i lidi se znevýhodněním:#buďrespekt!
Přivedlo tě dobrovolnictví k respektu? A pokud ano, ke komu nebo čemu?
Nevím, jestli můžu říct, že mě dobrovolnictví přivedlo k respektu, ale určitě má toto slovo pro mě dnes mnohem vetší a hlubší význam. Řekla bych, že jsem měla v mnoha ohledech respekt už předtím. Během mého dobrovolnictví jsem si ho však prohloubila. Myslí, že tak nějak ke každému, naučila jsem se, že každý má co nabídnout a od každého se můžeme něco naučit, ale i naopak. Zároveň jsem se naučila, a pochopila, jine zvyky, kultury. Taky jsem pochopila, že to, odkud pocházíme a co jsme v životě prožili, jak se k nám lidi chovají, má velký vliv na nás samotné a naučila jsem se mnohem více respektovat lidi z naprosto odlišného zázemí. Pochopila jsem, že bych se neměla ptát „co to děláš“ a odpovídat „to nesmíš“, ale ptát se „proč to děláš a jestli by to nešlo udělat jinak“. Taky jsem prohloubila respekt k přírodě, ke zvířatům, svět přeci jen nepatří pouze lidem. Sdílíme ho s dalšími živočichy a měli bychom se podle toho chovat.

Dobrovolníci vyjeli na projekt v rámci programu Dobrovolnictví pro všechny, jehož provoz je možný i díky finanční podpoře Nadačního fondu rodiny Orlických a individuálních dárců. Děkujeme