Jitko, na jaký projekt jsi letos vyjela a co bylo jeho náplní?
Vyrazila jsem na workcamp do Hlásnice, která se nachází nedaleko Olomouce. Náplní projektu bylo zušlechťovat a zkrášlovat okolí. Takže jsme pleli, brousili, natírali, kopali, vařili typická jídla pro danou zemi, připravovali dětský den, vyrazili na Praděd a spoustu dalších aktivit.
To ale nebyla tvoje první mezinárodní dobrovolnická zkušenost, co tě k dobrovolnictví původně přivedlo?
Baví mě cestovat a poznávat nové lidi a kultury. A ano, první zkušenost to nebyla. Úplně původně jsem asi před šesti lety zaznamenala nabídku od INEXu na workcamp. Tehdy se nám ale nepodařilo nic kloudného objevit. Zato jsme našli nabídku na týdenní mezinárodní workshop ve Vídni. Na to pak navázala osmiměsíční Evropská dobrovolná služba, taktéž ve Vídni, a ještě pár dalších workshopů. Letos jsem psala článek o jedné dobrovolnici, která byla v Holandsku. Přitom jsem oprášila své staré touhy a nápady a konečně vyrazila na vysněný workcamp i já. Příští rok už třeba vyjde i zahraničí.
„Letos jsem psala článek o jedné dobrovolnici, která byla v Holandsku, přitom jsem oprášila své staré touhy a nápady a konečně vyrazila na vysněný workcamp i já.“
Vzpomínáš si na nějaký zvlášť silný okamžik, který se během některého z projektů stal?
Bylo jich pár. Ale asi nejsilnější zážitek byly povodně kolem Innsbrucku. Byli jsme tam na jednom školení, které je v rámci EVS povinné (a užitečné) a nechtěně si ho protáhli o den. Protože několik dní intenzivně pršelo a vlakem a autem je možné se do a z Innsbrucku dostat jen jednou cestou, která ale byla pod vodou. Nebylo jasné, kdy a jak se do Vídně vrátíme. Nakonec se nám podařilo nastoupit do vlaku, který jel do Mnichova, ten den asi první a poslední, všude byl pěkný chaos. Chvíli to vypadalo, že pojedeme spíš do Itálie. A ty obrázky z vlaku byly taky docela hrozné.
Setkala ses s nějakými těžkostmi?
Začátek mojí EVS byl zvláštní. Asi měsíc mi nic nevycházelo. Mentor neměl zrovna čas a skoro všechno, co jsem potřebovala zařídit, se z nějakého důvodu nedařilo. A když už to náhodou vypadalo, že to klaplo, např. kurz Němčiny, ozvali se druhý den, že se stala chyba a že mi sice něco slíbili, ale bohužel to nepůjde. To bylo dost náročné, ale naštěstí se to časem zlomilo. Nebo nekonečné dohadování o základních podmínkách s jednou z mých šéfových (měla jsem dvě) bylo nepříjemné a v podstatě probíhalo, s občasnými přestávkami, během celého mého pobytu. Protože s tím projektem (a šéfovou) byly problémy už přede mnou, dohodli jsme se pak s koordinující organizací, že už se onen projekt znovu otevírat nebude. A tak už nikdo další nemusel absolvovat nekonečné debaty.
Jak reagovala skupina dobrovolníků na to, že jsi na vozíku?
Na workcampu byli fajn, tak to nějak vzali automaticky a celkem v pohodě. Akorát si vzpomínám na jednoho účastníka z Koreje, občas býval až příliš nápomocný. Ale to je spíš odlišnou kulturou. Na EVS či workshopech to byla větší skupina, někdo je víc v pohodě a někdo míň.
„Ačkoli jsou účastníci z různě rozvinutých zemí, tak lidi jsou všude stejní. Člověk potká spoustu lidí a s několika z nich se vídá třeba i dál. Je fajn jet potom do jiné země a poznávat ji díky domorodcům.“
Na co by se měli organizátoři workcampů zaměřit, aby se jejich projektu mohl účastnit i dobrovolník na vozíku?
Skoro každý má trochu jiné nároky a požadavky. Takže ideální řešení je hned ze začátku zvážit, jestli je to v daných podmínkách pro potenciálního účastníka na vozíku vůbec zvládnutelné, případně jaké úpravy je třeba udělat. A jestli pro něj dokážu vymyslet i nějakou smysluplnou práci. A hned následně probrat s účastníkem, co potřebuje, zvládá nebo nezvládá.
V čem pro sebe vidíš největší přínos účasti na těchto projektech?
Třeba to, že ačkoli jsou účastníci z různě rozvinutých zemí, tak lidi jsou všude stejní. Člověk potká spoustu lidí a s několika z nich se vídá třeba i dál. Je fajn jet potom do jiné země a poznávat ji díky domorodcům. Já takhle jela za svou kamarádkou Řekyní do Norska, když tam studovala. Vždycky jsem chtěla do Norska jet (v Řecku je na mě moc vedro) a takhle má člověk třeba zadarmo bydlení. Ta moje kamarádka je natolik zručná, že si sehnala nářadí a dříví a vyrobila mi nájezd do koupelny, kde byl schod.
Máš nějaké dobrovolnické plány do budoucna?
Zrovna jsem si onehdá říkala, že ke své práci, která je hodně o papírování, hodnocení a psaní projektů, takže spíš teoretická (ale mám ji ráda), si potřebuju přibrat i něco s hmatatelnějšími výsledky. Tak teď třeba pomáhám SKVéčku (Sportovní klub vozíčkářů) třeba na prezentačních akcích. Komunikace face to face s obyčejnými lidmi je příjemná. Ačkoli jsem zatím absolvovala jednu akci. Pak jsem si zlomila nohu, takže jsem další prozatím neabsolvovala, ale po Vánocích se do toho zas pustím.
Chceš zažít svůj vlastní příběh na workcampu? Přečti si o našem programu dobrovolnictví pro všechny a vycestuj také!
