Problém však nastal ve chvíli, kdy jsem začala počítat náklady na cestu. Mým snem totiž bylo vycestovat na dlouhodobý projekt, tedy 6 a více měsíců. Střádala jsem proto korunku ke korunce, až jsem se rozhodla v létě své sny uskutečnit.
První mě čekal výběr projektu. Jednání ze strany INEXu bylo naprosto super (doporučení, tipy, plus spoustu informací na jejich webu) a navedlo mě k cestě do Indonésie, konkrétně na Sumatru. Absolvovala jsem předodjezdové setkání, očkování, doktory, prostě přípravu na cestu a vyrazila jsem.
Cesta na tento vzdálený ostrov není moc jednoduchá, měla jsem před sebou 2 přestupy a 2x 9 hodin na letišti. Z letiště na Sumatře jsem jela autem ještě cca 5-6 hodin do cílového místa. Už před cestou jsem byla v kontaktu s místní “facilitátorkou“, což mi hodně pomohlo, protože jsem měla jistotu, že mě opravdu někdo vyzvedne.
První dny v Pentagonu byly velká jízda, kolotoč návštěv, fotek, cestování kolem a vzpamatování se z cesty. Ale teď něco krátce k projektu. SMAN 10 Pentagon je internátní střední škola pro cca 150 studentů. Jedná se o soukromou školu s vysokou prestiží a důrazem na zachování principů školy – respekt, etiku a toleranci. Studenti jsou neskutečně angažovaní, milí, přátelští a chtějí se učit. Moje role byla učitelka anglické konverzace. Učím 8 hodin týdně, takže mám spoustu času i na další aktivity.
Také učitelé a facilitátoři zde ve škole jsou neskutečně přívětiví, jsou velmi ochotní a nápomocní. Vždy když cokoliv potřebuji, mám se na koho obrátit. Zejména bych vyzdvihla ředitele školy, Pak YEYE. Je to velice rozumný muž, který se obrovskou měrou podílí na prosperitě školy. Jsem nesmírně vděčná za společnost tak inspirativních lidí kolem mě, cítím se jako člen týmu, jako součást místní kultury. Často máme podobné úvahy, smýšlení, vtipy a to i přesto, že naše kultury jsou zcela odlišné. Zde je silně zakotvený Islám, je tedy třeba respektovat místní zvyklosti a pravidla – dlouhé rukávy, nohavice a žádné bikiny.
Důvodů je hned několik. Kromě vlastní bezpečnosti je třeba dbát i na místní kulturu. V této lokalitě není moc zvykem potkat turistu/bělocha ,,Bule”. Na denním pořádku je žádost o fotografii od kolemjdoucích, vždy však ve vší slušnosti a s respektem. Zatím jsem zde nezažila žádnou negativní zkušenost. Věřím, že to tak zůstane, protože vidím, že místní dělají vše pro můj komfort. Mám vlastní pokoj s manželskou postelí a klimatizací a koupelnou. Místní facilitátorka Sri byla nesmírně ochotná a pořídila mi evropskou sprchu. Zde je zvykem oplachovat se – nesprchovat. Stejná snaha ovšem platí i pro mě. Dbám na místní zvyklosti, snažím se dělat maximum pro studenty, připravovat se denně na následující hodinu a vycházet si s ostatními maximálně vstříc.
Na fungování této školy je obrovsky vidět, že všechno jde, když se chce. Kolegové, učitelé, studenti, místní obyvatelé, zkrátka všichni, koho potkávám jsou milí a usměvaví. Ráda bych tedy doporučila setrvání v této škole každému, kdo zvládne pobyt mezi místními, bez alkoholu, kávy nebo Mc’Donaldu 🙂 Zamilovala jsem si to tady a už teď vím, že návrat pro mě bude extrémně obtížný.
Martina Jašková
pozn. Martina psala svůj blogový příspěvek přímo ze svého projektu
Pokud tě příběh Martiny zaujal a sama/sám si chceš zahraniční projekt vyzkoušet, nahlédni do naší databáze.
