Kambodžu jsem si vybrala možná pro to málo, co jsem o ní věděla, malá zem na jihovýchodě Asie, s barvitou historií i pohnutou minulostí. Dobrovolnictví se týkalo výuky angličtiny v místním komunitním centru pro rozvoj mládeže, což se zdálo být jako to pravé, kde bych mohla svými znalostmi přispět. Samotná registrace do programu nezabrala dlouho, po zaslání motivačního dopisu a absolvování úvodního školení už byl odjezd téměř na spadnutí.
Cesta na určené místo se neobešla bez karambolu, kde jsem v při přestupu v Abu Dhabí zjistila, že pro přestup v Mumbai jsou nutná víza. Moje naděje na to, že se workcampu zúčastním se tenčila, stejně jako rozpočet v peněžence. Nakonec se mi ale díky ochotě místních prodejců letenek podařilo zajistit si náhradní let, a tak se stalo, že jsem se s posledními dvěma tisíci korun na účtu vydávala na druhý konec světa plus jsem k tomu mimoděk stihla navštívit světoznámou Burj Khalifa v Dubaji.
Po příletu už šlo všechno hladce a dočkala jsem se vřelého přijetí v komunitě. Místní dobrovolnice, studentky vysoké školy, které vyučovali v DCC mě s vervou zapojovaly do školních aktivit a obětavě mě vozily jako královnu v místním hektickém provozu, kdy bylo potřeba. Každý den jsem vstávala i uléhala s pocitem údivu z ochoty místních i barvitého jídelníčku mé hostující rodiny, která se o mě skvěle starala. Samotné učení pro mě bylo „free style“, kde jsem bez předchozí přípravy obdržela do ruky malou učebnici s instrukcemi, „tohle bereme teď, tak uč“. Vzhledem k tomu, že jsem ve svém životě nikdy předtím neučila, to bylo hození do vody bez schopnosti plavat, ale světe div se, od prvního dne mě to chytlo.
Nepřestávalo mě udivovat, jak i s omezenými zdroji, a.k.a. rychlost nebo spíše pomalost internetu, prosté vybavení tříd, vše fungovalo, jak mělo. Studenti, děti přibližně od sedmi do patnácti let oplývali dychtivostí se učit, i pro mě s nebývalým respektem ke svým učitelům. Každá hodina začínala i končila pozdravem a atmosféra hodin dávala tušit, že studenti zde chtěli být. Zprvu jsem cítila, že spousta studentů se se mnou styděla mluvit, možná proto, že jsem cizinka, či ze studu použít svoje znalosti angličtiny, nutno podotknout, že někteří studenti ovládali jazyk lépe než já sama, ale ke konci mého pobytu už ledy povolily.
Největší zadostiučinění přišlo, když po jedné z her, které jsem pro třídy organizovala, za mnou přišel místní student, a děkoval, že jsem pro ně hru připravila a že je to moc bavilo, to víte, srdce mi zaplesalo.
Při svém pobytu v Kambodži jsem měla i pár dní na to objevit místní památky, podařilo se mi navštívit vrcholný příklad khmérské kultury Angor Vat i další neméně známé chrámy, vidět slony, i okusit improvizovaný způsob dopravy nazývaný bambusový vlak. Navštívila jsem místní trhy i festival umění, ochutnala místní pochoutky jako Nom Plae ai, nebo čerstvé dračí ovoce, a naučila se počítat do pěti v khmerštině.
I když můj pobyt v Kambodži trval jen zhruba dva týdny, všechny zážitky se nedají vměstnat do jednoho článku, i když jsem to byla já, kdo jel učit na druhý konec světa, byla jsem zároveň ten největší příjemce znalostí a vhledů. Samotná zkušenost byla neopakovatelná a doporučila bych ji každému, a tímto nemyslím Kambodžu jako takovou, ale to stát se dobrovolníkem. Schopnost sebevzdělávání je dnes nepostradatelná vlastnost a dobrovolnictví je jeden z nástrojů který nám může pomoci poznat nejen okolní svět, ale hlavně sami sebe.
