S INEXem jsem byla na dvou workcampech, jednou jako účastnice a podruhé, když jsem vedla skupinku náctiletých na teenage workcamp do Francie. Nakonec mě k rozhodnutí jít do toho a vést workcamp v Česku motivovalo školení Agents of Change a potom samotný Inspirit.
Co je to za projekt?
Inspirit lze shrnout ve dvou slovech – sebereflexe a leadership. Na účasti v rámci výzkumného projektu mě lákalo to, že každý z nás měl absolvovat několik rozhovorů s výzkumníky, ve kterých jsme měli možnost reflektovat to, co jsme se díky workcampům naučili. Zamýšleli jsme se nejen nad tím, co jsme se naučili jako vedoucí workcampů, ale také jak to přispělo k našemu rozvoji a co si neseme dál do svých životů. Skrze tato školení a rozhovory s výzkumníky jsme měli možnost se sami zamyslet – co se to vlastně učím?
Na úvodním školení pro vedoucí workcampů jsme se seznámili s praktickými záležitostmi pro přípravu, vedení a ukončení workcampu. Dozvěděli jsme se například, že musíme zkontrolovat, zda mají všichni cestovní pojištění, domluvit se se skupinou na pravidlech (neboli agreements) a dodržovat je. Procvičili jsme si různé techniky a principy při samotném vedení, jako například principy nenásilné komunikace nebo jak komunikovat s médii. Ve skupině jsme mohli přicházet s nápady, jak lze dobrovolníky stmelit dohromady, jak usnadnit komunikaci, na co si dát pozor nebo na co nezapomenout při ukončení. Sdíleli jsme i své obavy a strachy a společně hledali, co by nám mohlo pomoct je překonat nebo co by nás podpořilo. Mé největší obavy se týkaly vaření jídel, protože jsem měla strach, že to dobrovolníkům nebude chutnat nebo že toho bude málo.
Vedení workcampu
Na školení jsem si vybrala workcamp v Holešově, který byl zaměřený na výpomoc při festivalu o židovské kultuře a odplevelení židovského hřbitova. Samotné vedení workcampu byl velmi zajímavý proces. Moje spoluvedoucí byla Američanka, takže většina koordinace a překládání bylo na mě. Caitlin byla ale velmi podporující a byla jsem moc ráda, že byla součástí skupiny. V mnoha chvílích mi dodávala odvahu a sílu pokračovat dál. Těsně před začátkem workcampu se nám tři dobrovolníci odhlásili a jelikož se už i tak mělo jednat o malý workcamp (původně jen 6 dobrovolníků), tak jsme byli opravdu malinká skupinka. Přesto práce a koordinace bylo na mě dost. Odplevelování a čištění hrobů samotné bylo náročné, obzvlášť proto, že na hřbitově nebyly žádné stromy a v červenci v poledne tam bylo dost horko. Snažila jsme se být shovívavá, aby z toho nikdo nakonec nedostal úpal.
Výhodou bylo, že tento workcamp už měl tradici a místní kulturní centrum si dalo záležet, abychom měli co nejvíce možností se seznámit i s místní komunitou. A tak kromě toho, že jsme měli volný přístup na všechny festivalové akce jako koncerty a přednášky, tak jsme se mohli zdarma podívat i do synagogy, navštívit muzeum kovářství či jít do místního zámečku na vernisáž. Hned pár dnů po příjezdu jsme hráli bowling se seniory z domova důchodců. Senioři byli na nás připravení, a tak se nám nepovedlo vyhrát ani 4. místo, ale nadšení na tvářích seniorů bylo lepší než všechny výhry dohromady. Další dny, když nás viděli, jsme se navzájem zdravili a mávali si s úsměvem. Bylo hezké, že jsme najednou nemíjeli jejich domov jen tak, ale měli jsme společný zážitek. Jiný den nás vzali na pionýrský tábor, kde každého z nás začlenili do keltských kmenů, zažili jsme pravou bojovku a soutěžili „na olympiádě“.
Píšu tolik o volném čase, protože to nakonec dobrovolníci nejvíce ocenili, že se opravdu seznámili s místními, nebylo to jen o čištění hřbitova. Také jsem si uvědomila, nakolik může být celý zážitek z workcampu jiný, když dojde ke kontaktu s místní komunitou. Byli jsme dokonce na obědě se starostou. Dobrovolníci se ho doptávali na minulost Holešova, na zámek i českou politiku. Sama jsem byla překvapená, jak byli odvážní, když se ho takto napřímo, s mým překladem, ptali. Viděla jsem, jaké to může být, když existuje ochota a zájem o komunikaci.
Skoro každý den na hřbitov docházeli židé z celého světa, protože tam byl pohřbený slavný rabi Šach. Když viděli, že uklízíme, ptali se nás, co nás k tomu motivuje, jestli máme židovské kořeny. Odpovídali jsme, že ne, ani jeden z nás nebyl židovského původu. Všichni byli překvapení a židé nám vroucně děkovali za naši obětavost. Jednou jsme přišli do synagogy, kde právě byla skupina židovských žaček ze školy z Velké Británie, které se učily o židovském náboženství. Všichni včetně učitelů nám začali děkovat, když zjistili, že uklízíme hřbitov a po několikátém poděkování jsem měla na krajíčku. Nebylo důležité, kdo má jaké vyznání, jestli ateista nebo křesťan. Jednoduše byli vděční.
Nejnáročnější situace byla pro mě chvíle, kdy jsem se dostala do konfliktu s jedním dobrovolníkem. Kluk měl nízkou znalost angličtiny a spoléhal na to, že jedna dobrovolnice a Caitlin uměli mluvit jeho jazykem. Několikrát došlo kvůli tomu k nedorozumění. Předposlední večer mi místní partner na poslední chvíli řekl, že nás budou potřebovat v 7 hodin ráno další den. Zbytek skupiny se těšil, že se budou moct další den vyspat. Tak jsem je musela zklamat a říct, že tak to bohužel nebude. On řekl, že nikam nepůjde. Tak jsem na něho zvedla hlas, že je to poslední den a že půjde, protože kvůli tomu je tady. Nakonec další ráno šel bez problému. Ale za tu chvíli nejsem na sebe úplně pyšná.
Později při reflexi na ponávratovém školení jsem si uvědomila, že jsem si skoro ani nedala chvilku volného času. Takže na konci mi došla trpělivost. Slíbila jsem si, že na dalším workcampu si dám záležet, abych měla čas si odpočinout a mít čas i na delší reflexi s druhým vedoucím. Péče o tým musí začít u mě. V tom je to náročné, protože se musím zastavit a říct si o to sama. Pravdou také je (aspoň na všech workcampech, na kterých jsem byla), že workcampy jsou z velké části improvizované a to může být pro dobrovolníky náročná či neobvyklá zkušenost, což byla jedna z výtek toho kluka. Podle mě to ale jen ukazuje, že občas je potřeba být flexibilní, využít možnost jít ven, když je hezky nebo změnit program, když to místní partner potřebuje. Plány jsou důležité, ale občas je třeba být v přítomnosti a reagovat na to, co se děje tady a teď.
Každý z nás vyrůstá v kultuře či domácnosti, kde něco je normální. To ale neznamená, že to je normální pro všechny a i v tom pro mě spočívá krása workcampů. Na workcampech je důležité naslouchat, protože usilujeme o spolupráci lidí z úplně jiných míst. Je to hledání křehké rovnováhy a proto je to takový malý zázrak, když se to povede. Uvědomila jsem si, že mám roli vedoucí ráda. Mám radost, když se povede propojit místní a dobrovolníky, když se obě strany navzájem obohatí. Dokážu být zodpovědná, současně mám tendenci si toho brát na sebe moc a nechtěně se přepracovat. Nejsem ideální člověk a mám ještě dlouhou cestu před sebou. Chci si ujasnit, jakou vedoucí chci být.
Zajímá i tebe vedení workcampu a projekt Inspirit?
