V srpnu 2018 společně se svou rodinou (synem Vojtou, dcerou Dobravkou a tříletým vnukem Filípkem) uspořádali svůj první workcamp s 12 dobrovolníky zaměřený na rekonstrukci historicky cenné zemědělské usedlosti.
Čemu se věnuje váš spolek?
Snažíme se o vzdělávání dětí a mladých lidí i další veřejnosti skrze umění, lidové umění, přírodu… Pořádáme a spolupořádáme výstavy, kulturní akce, připravujeme řemeslné workshopy a podobně.
Jak poprvé vznikla myšlenka, že by jste u vás mohli uspořádat workcamp?
Potřebovali jsme prostor, kde by některé z akcí bylo možno pořádat – a tím může být právě téměř 300 let stará roubená usedlost v Osíku. Jenže doposud v ní byla obyvatelná jen jedna místnost. A usedlost potřebovala nutně opravit na mnoha místech, na to už naše troje ruce nestačily…
Jak ses cítila po absolvování školení „Zrealizuj workcamp ve svém městě“?
Utřídila jsem si pojmy a své dosavadní představy o tom, jak takový workcamp funguje. Například jaký je rozdíl mezi pořadatelem a campleaderem. A co všechno je pro to potřeba udělat. Mimochodem, je to pěkná řádka úkolů, které na pořadatele čekají. Ale dá se to zvládnout.
Co následovalo po něm – do chvíle, než začal workcamp?
Po školení jsme začali vymýšlet, jak to vše skloubit: podmínky INEXu ohledně ubytování účastníků, hygienické podmínky, stravování – s možnostmi místa, také kde vypůjčit potřebné nářadí a kde sehnat materiál, řešili jsme finance a nedostatek dovolené… Oslovili jsme různé instituce ve vsi i okolí a sháněli lepší ubytování, možnosti teplé sprchy pro účastníky, kontakt s místními komunitami – leč marně. Tedy téměř.
Jaká jste měli ohledně workcampu očekávání? Báli jste se něčeho?
Náš původní plán byl klasický dvoutýdenní workcamp. Délku jsme však po dlouhých debatách o našich vlastních možnostech museli zredukovat jen na týden. Čili i rozsah oprav jsme museli zredukovat víceméně na polovinu. Také jsme museli účastníky upozornit na velmi „polní“ podmínky – ubytování ve stanech, mytí v donesené vodě v kanystrech, společné vaření na kamnech… Já jsem měla pochybnosti, jestli je ty podmínky neodradí. Campleadeři se báli zase spíš počasí – extrémů vedra či dešťů, aby byla práce ve stínu nebo naopak pod střechou. Ale hlavně jsme byli zvědaví – jak si parta 15 lidí z celého světa a ve velkém věkovém rozpětí (od 3 do 64) porozumí, sedne… Nakonec to všichni zvládli, vydrželi, a udělal se opravdu velký kus práce.
Jaká vzpomínka na workcamp ti i teď po čase vykouzlí úsměv na rtech?
Nasazení pracantů, a to všech bez výjimky – zejména zpočátku to bylo tempo téměř raketové a nestačili jsme vymýšlet další práci…
Zájem místních lidí o dění – přišlo tam spousta návštěv, sousedů, z jednoho místního spolku, bývalých majitelů… Také zájem médií… Všichni se divili – že se našlo tolik dobrovolníků z tolika zemí, kteří přijeli pomoct, a také, že opravdu používáme na opravy staré tradiční technologie. A zároveň vykonanou práci i záměr chválili.
A naopak – co bys na workcampu změnila?
Chtěla bych jinak rozložené volno – myslím, že by bylo potřeba už tak po 3-4 dnech intenzivní práce (i v tom krátkém týdenním workcampu bych zařadila den nicnedělání radši někde uprostřed) – a to i pro pořadatele. Navíc letošní vedra byla ubíjející.
Bylo by fajn, předem si připravit nějaký manuál prací nebo možnost instruktážních videí třeba – na jednotlivé technologie, jednotlivé typy práce. Například jak omazávat zeď hliněnou omítkou. Nebo jak vybírat kameny na zídku podezdívky. Pro nás bylo únavné v angličtině stále dokola – tedy dalším a dalším dvojicím, trojicím vysvětlovat jednotlivé práce – a jim se zas mnohdy zdály ty činnosti nedostatečně vysvětlené…
Co bys doporučila organizacím, které uvažují o tom, že uspořádají vlastní workcamp?
Doporučila bych
a) hodně věcí si připravit předem. Mít na místě veškeré nářadí, dostatek materiálu na prvních několik dní, zásoby jídla. Nezajišťovat to až po příjezdu účastníků, protože pak chybí ruce, hlavy a pusy na vysvětlování, kterého je právě první dny nejvíc;
b) hodně dobře si rozdělit práce v pořadatelském týmu. A pokusit se pořadatele ideálně zdvojit – aby nebyli všichni vytížení permanentně 12 a víc hodin denně. My jsme byli tři a zajišťovali jsme vaření pro 15 lidí, dennodenně zásobování, dovoz materiálu, odvoz suti a odpadu, vysvětlovali jsme souběžně na třech až pěti místech, co se má dělat a jak a čím to dělat, pracovali jsme spolu s účastníky, hlídali, aby nedošla voda nebo stavební materiál, aby se včas vařil oběd nebo voda na kafe, a střídavě se aspoň maličko snažili věnovat jednomu tříleťákovi :). Na konci jsme byli fakt vyřízení;
c) dobře si (opět nejlépe předem) domluvit kompetence s campleadery, aby nevznikala nedorozumění, kdo má co na starost.
Půjdete do toho znovu?
To bych předbíhala. Nevím. Nevíme.
Chalupa by určitě nejméně ještě jeden takový týden potřebovala :), aby se tam původní záměr kurzů a kulturních akcí dal realizovat. Uvidíme, jestli dokážeme dokončit aspoň některé začaté opravy svépomocí či za pomoci dalších dobrovolníků během roku… A musíme opět zvážit čas a finanční možnosti.
Michala Kateřina Rocmanová je vedoucí redaktorkou Adam.cz, zakládající členkou Per Arte, z.s. a vedoucí 170. oddílu skautů.
