Cítila jsem potřebu naučit se něco jiného než to, co nám vykládali na VŠ. A navíc jsem vždy snila o práci v zahraničí. O možnosti vykonávání Evropské dobrovolné služby (dnes se program nazývá Evropský sbor solidarity) jsem se dozvěděla od kamaráda z VŠ. Netrvalo dlouho a narazila jsem přes INEX na roční projekt v Gruzii. A už za měsíc jsem si balila kufry a vyrážela na Kavkaz.
Mou náplní práce byla koordinace vzdělávacích projektů zvaných Erasmus+. Celkem nás, zahraničních koordinátorů, bylo šest. Dva jsme byli z České republiky, další z Lotyšska a Itálie. K tomu samozřejmě s námi (nejen) v kanceláři pracovali velice přátelští kolegové z Gruzie, kteří nás celou dobu v zemi hostili a starali se o nás. Největším přínosem pro mě bylo profesní posunutí, což byl i můj cíl od samého začátku. Díky absolvování EVS jsem se našla a konečně si ujasnila, jakým směrem (ne)chci jít, komu chci pomáhat a co chci v životě dělat.
Mimo jiné jsem měla dostatek času i na objevování krásy přírody a severního Kavkazu. Nikdy před tím na několikadenní túry nechodila, a už vůbec ne v 3.000 metrech nad mořem. Chtěla jsem to přírodě nějak oplatit, a tak jsem vzdělávala místní komunitu v oblasti ekologie a sociální odpovědnosti, což byla i součást mé pracovní náplně.
Myslím si, že díky EVS jsem se naučila posunovat své hranice dál. Díky tomu člověk kolikrát zjistí, že má navíc. Ale musí pro to něco také obětovat a nemít z toho strach.
Blízcí známí se mě často ptají, zda toho nelituji, načež hrdě odpovídám: „Ne, bylo to jedno z mých nejlepších rozhodnutí v životě. A jsem za to vděčná.”
Pokud si chceš Evropský sbor solidarity v Gruzii vyzkoušet i ty, mrkni na projekt, který právě teď nabízíme.
