Dobrovolnictví v zahraničí mě provází už dlouho. S INEXem jsem se účastnila několika workcampů a každý mě v životě někam posunul. Jedním z nich byl i workcamp ve Francii, kde jsme pomáhali s restaurováním tradičních dřevěných lodí. Právě tam jsem poprvé přičichla k truhlářskému řemeslu a nadchlo mě to natolik, že jsem se rozhodla zpátky v ČR vystudovat VOŠ restaurování nábytku. Po ukončení studia na mě přišla touha po nějakém větším dobrodružství a rozhodla jsem se před začátkem práce rok věnovat cestování a dobrovolničení. Procházela jsem si v ESC databázi projekty, hledala něco blízkého mé profesi a našla projekt Batavialand. Za pár týdnů už jsem seděla ve vlaku do Nizozemska.
Batavia je název nizozemské obchodní lodi, která se v 17. století na své první plavbě potopila u Austrálie. Vrak lodi tedy leží na dně oceánu, ale díky zachovaným dokumentům se podařilo postavit rekonstrukci, která se snaží ctít co nejvíce dobové technologie (samozřejmě pro funkčnost a výdrž materiálu a časovou náročnost to není možné stoprocentně). Loď je sice už hotová, ale díky tomu, že kotví venku a nizozemské počasí dává dřevu dost zabrat, jsou na ní nutné neustálé opravy. A to především v letních měsících, kdy se snažilo využít co nejvíce příznivého počasí, protože práce probíhala venku. Naší náplní práce byla pomoc v loděnici, která je součástí muzea. Všechna naše práce byla manuální, od řezání a hoblování přes lepení, škrábání, kování, anebo olejování. Opravovali jsme jak vrchní paluby, tak boční strany lodě. Na podlahách paluby bylo nejčastější poškození shnilé dřevo z důvodu špatného utěsnění. Vyráběli se tedy náhradní díly (v areálu je i velká strojovna se všemi dřevozpracujícími stroji, na které si vzpomenete). Musím říct, že i přes to, že práce se dřevem je můj obor, měla jsem vždycky ke strojům velký respekt a na některých jsem se vyloženě bála pracovat. Tady jsem ale postupně s podporou mých kolegů a dalších dobrovolníků můj strach překonala a naučila se stroje obsluhovat s respektem, ale bezpečně a beze strachu, z čehož mám velkou radost.
Kolem celé délky lodi bylo postavené v různých výškách lešení, ze kterého jsme opravovali boky lodi. Prvně jsme oškrabávali starý nátěr a potom nanášeli dvě vrstvy oleje. Ze spár se taky musel odstranit starý kit a aplikovat nový, aby se dovnitř nedostal déšť. Větší poškození typu vydrolená díra v prkně jsme vyřešili přibitím olověného pásu.
Druhý projekt, který v areálu Batavialand probíhá je tzv. Waterschip, což je rekonstrukce lodi, která se používala na převoz ryb. V podpalubí byl prostor, kde jsou do lodi vyvrtané díry a ryby tedy bylo možné udržet naživu několik dní, což zaručovalo, že zůstanou čerstvé. Tato loď je teprve v průběhu stavby na souši. Moji kolegové ESC dobrovolníci pro tuto loď vyráběli ráhno. Jeden týden jsme taky připravovali prkno do správné tloušťky pomocí elektrických hoblíků.
Kromě těchto dvou projektů je v areálu taky kovárna, tkací místnost, kde vyrábí plachty, dílna na provazy, dále malá dílna, kde se vyrábí modely lodí pro muzeum a ruční dílna pro řezby a menší věci. V neposlední řadě je toto celé součástí muzea, které je v budově vedle a když si návštěvníci koupí lístek, součástí prohlídky jsou všechna tato místa, což mi přijde naprosto skvělé. Nevidí tak tedy jen pasivně výstavu v muzeu, ale i jak se věci vyrábí a opravují. Často se stávalo, že se návštěvníci ptali na spoustu otázek a přáli nám, ať nám jde práce od ruky. Na lodi Batavia mají taky návštěvníci přístup téměř do všech částí. Toto mi přijde vynikajíci zvlášť pro děti, kteří se tak můžou jednak přiblížit historii a taky třeba nechat inspirovat k podobné práci.
Jedním z mých menších projektů byla výroba kopie cestovní truhličky ševce, která se našla ve vraku lodi z 16. století i s nástroji vevnitř a je uložená v místním depozitu. Protože ale musí být v regulovaných klimatických podmínkách a muzeum se snaží návštěvníkům a zejména dětem historii maximálně přiblížit, chtěli mít přesnou kopii tohoto předmětu a dát ji lidem při návštěvě k dispozici, aby si mohli tzv. sáhnout na historii. S mistrem jsme v depozitu truhličku vyfotili a změřili a mohla jsem začít s výrobou. Největší výzvou byly vrubořezové ornamenty na víku, které jsem nikdy předtím nedělala, ale dostala jsem spoustu času a podpory na vyzkoušení a testování nanečisto, potom to už bylo hlavně o trpělivosti. Měla jsem velkou radost, když jsem potom viděla, jak děti při výkladu průvodce muzea truhličku otevírají a zkoumají ornamenty. Součástí truhličky byly i hřebíky, které jsem měla možnost sama ukovat v místí kovárně. Celý jeden den mi trvalo, než jsem byla schopná vytvořit něco, co trochu připomínalo hřebík, ale jak mistr kovář řekl, jediný recept je „practise, practise and practise“, takže po třech celých dnech jsem odcházela z kovárny s osmnácti hřebíky v ruce a byla jsem pyšná, že jsem to po prvním dnu nevzdala.
Celkově mám radost z toho, kolik jsem toho za sedm měsíců stihla. Vyzkoušela jsem si skoro všechny činnosti, které byly k dispozici a i přesto, že řadu z nich jsem neuměla a neměla předchozí zkušenost, vždycky mi byl k dispozici někdo z mistrů, který vše vysvětlil.
Nejtěžší pro mě jako introverta byla celkově asi sociální část. Najednou jste v cizí zemi, nikoho neznáte, jste v novém prostředí, vlastně všechno kolem vás je úplně nové a neznámé. Obzvlášť ze začátku to pro mě bylo náročné snažit se navázat nové kontakty a zapojit se do kolektivu, který už existuje. S tímhle vším jsem samozřejmě počítala už před odjezdem a měla jsem z toho obavy, ale pokud chceme v životě dobrodružství, které nás nějakým způsobem obohatí, musíme při tom prostě překonávat překážky. Věděla jsem, že se dostanu do situací, do kterých bych se doma v mé sociální bublině nedostala, a i když to někdy bylo náročné, nikdy to nebyla situace, která by mě nějak negativně poznamenala, právě naopak. Skrze tyto pro mě nestandartní situace jsem se o sobě dozvěděla spoustu nových věcí a naučila se řešit některé situace lépe. Cítím, že jsem po této zkušenosti trochu víc klidnější a zároveň odvážnější, mám větší důvěru ve své schopnosti a vím, že se můžu sama na sebe spolehnout.
Moc děkuju, že mi účast na tomto projektu byla umožněna a každému, kdo váhá nad tím, jestli na ESC vyjet bych řekla: jdi do toho, nemáš co ztratit! 🙂 A pokud tě zaujala náplň projektu v Batavialand a jsi nadšený do dřeva a lodí, tak doporučuju tohle místo všemi deseti!
Krátké video z odhalování opravené části lodi:
“Funded by the European Union. Views and opinions expressed are however those of the author(s) only and do not necessarily reflect those of the European Union or National Agency. Neither the European Union nor the granting authority can be held responsible for them.”
