Vždy jsem slyšela jen samou chválu na místní obyvatele a kuchyni. Z médií bylo sice naopak slyšet jen samé špatné zprávy (ekonomická krize, napjatá politická situace, výbuch v Bejrútu, zhoršující se životní úroveň – nedostatek elektřiny, vody, benzínu, omezené připojení k internetu apod.), ale ani to mě neodradilo, věřila jsem, že to bude zajímavá zkušenost.
Na výběr bylo z několika místních organizací, většina se nacházela v Bejrútu. Já jsem si raději vybrala o poznání menší město Saida na pobřeží jižně od hlavního města.
Plánovala jsem to docela dlouho, a vlastně se mi trochu vymstilo, že jsem si vybrala zrovna takovou zemi. Celý proces trval déle než obvykle, protože mi vybraná organizace musela vypsat projekt na míru, pak se čekalo na termín podání žádosti, pak na smlouvy, pak ještě museli žádat o povinnou známku kvality, aby mě mohli přijmout. Já jsem ale nechtěla ustoupit, jednou jsem se rozhodla, a chtěla jsem jet právě tam. Navíc jsem se alespoň stihla rok učit arabsky:)
Na začátku března 2022 jsem tedy přiletěla do Bejrútu. Na letišti mě čekali dva fajn mladí lidé z organizace a vzali mě na večeři do neskutečně moderní a luxusní čtvrti Downtown v Bejrútu. Dali jsme si trochu netypické sushi, povyprávěli mi o místním životě a tradicích, a pak mě vzali do Saidy.
Saida je specifické město, které i s přilehlými čtvrtěmi dosahuje velikosti Brna. Oproti ostatním městům zde však zůstala oddělená muslimská část od těch křesťanských. Dá se říci, že v centru, což je na pobřeží, platí několik striktních nepsaných muslimských pravidel, například tam nelze prodávat ani konzumovat alkohol, ženy se smějí koupat na pláži pouze zakryté, a příliš krátké a vyzývavé oblečení je krajně nevhodné. Město má však nezaměnitelnou atmosféru, především v labyrintu starého centra, kde se nachází staré lázně, mešity, muzeum mýdla a nekonečný trh se zbožím všeho druhu.
Já jsem bydlela se svou spolubydlící ve velkém bytě v křesťanské čtvrti cca 15 minut od centra a od kanceláře, se spolehlivými dodávkami vody a elektřiny a výhledem na moře. Navíc zde byli milí sousedé, především stará, upovídaná, neskutečně milá paní, která mě vždy zvala na kafe nebo svačinky. Dorozumívaly jsme se především rukama a rozpačitými úsměvy.
Kancelář organizace byla přímo u moře, sestávala z několika větších či menších místností a denně se v ní pohybovali desítky zaměstnanců a dobrovolníků. V prvních cca dvou týdnech jsem se s nimi postupně seznamovala, měla jsem domluvené schůzky s vedoucími projektů, aby mi představili, co jejich týmy dělají. To bylo opravdu různorodé – od aktivit pro znevýhodněné děti přes materiální pomoc chudým až po ochranu životního prostředí. Všichni byli milí. Dostali jsme se i k tématu životní úrovně a překvapilo mě, jak vše berou v klidu, sice je současná situace trochu omezuje, ale rozhodně to neprožívají tak, jak jsem si představila z médií. Taky jsem ale zjistila, že s jazykovou vybaveností to nebude tak jednoduché. Sice se všichni učí ve škole anglicky nebo francouzsky, v běžném životě či v práci ale cizí jazyk používají málokdy. Také se ukázalo, že jsem v celé organizaci jediná cizinka, která navíc neumí arabsky. Brala jsem to jako motivaci se ve volných chvílích učit.
Připadalo mi, že nikdo nechodí na oběd, tak jsem se ptala Raneem, své spolubydlící/šéfky, a ta mi domluvila doprovod ve formě skupinky dobrovolníků. Vzali mě na typický falafel a provedli mě po části centra. Dokonce za mě i zaplatili, buď proto, že jsem ještě neměla vyměněné peníze, nebo prostě proto, že mají tradici poprvé pozvat, což se mi stávalo snad se všemi lidmi, které jsem za celou dobu potkala.
Na to, že byl březen, hodně pršelo, foukal vítr a celkově byla zima, především doma. Tam nebylo žádné topení a často ani teplá voda, protože se ohřívala přes soláry. Nedalo se nikam procházet, navíc jsem byla závislá na ostatních, aby mě vozili autem. Většinu dní jsem tedy trávila doma.
Mezitím se mi podařilo vyměnit dolary za místní liry na černém trhu (lze přes známé, na pobočkách Western Union či u překupníků na ulici). Sice se to nazývá černý trh, ale spíše jde o běžně používaný kurz, který má vliv na ceny zboží, a výměna je legální. Získala jsem tedy konečně finanční nezávislost a mohla jsem chodit nakupovat. Supermarkety sice nabízí víceméně podobné zboží jako u nás, importy jsou ale poměrně nestabilní a ceny a zásobovanost byly pokaždé jiné.
V práci jsem dostala plán na celý týden – rozvážet materiální pomoc od Unicefu převážně syrským uprchlíkům žijícím v různých příbytcích např. u Libanonců na pozemku, u pole, či poblíž města.
Také jsem se seznámila s paní učitelkou, která mi dávala hodiny arabštiny. To byla vždy událost pro všechny kolemjdoucí, většinou se k nám přidávali kolemjdoucí a pomáhali s překladem.
V prvních dnech se také konal libanonský mezinárodní den žen. Všechny ženy z kanceláře a asi dvacet dam, kterým DPNA v minulosti pomohla, se sešly v sále, pustily hudbu, přinesly dort a džusy a začaly divoce tancovat. Samozřejmě se mě snažily zapojit, tak jsem několikrát byla vtažena na parket a zkoušela tancovat místním stylem se zvednutýma rukama. Smála jsem se, že takhle se my většinou bavíme až o půlnoci a po velké dávce alkoholu.
Podobnou párty jsem pak zažila už jen ve škole pro žáky se speciálními potřebami, převážně s Downovým syndromem. Tým zaměřený na děti zde připravil různá stanoviště a na závěr se také tancovalo.
V kanceláři mi také chtěli ukázat, jak to chodí na meetingu managementu, tak jsem se zúčastnila a poslouchala, jaké jsou novinky v rámci různých projektů a viděla nově vytvořené propagační video.
Moje mentorka mi pak uspořádala uvítací párty. Bylo nás tam asi osm, přinesli zajímavé občerstvení (asi 30 druhů chipsů a křupek) a hru twister. Samozřejmě žádný alkohol. Já jsem je pohostila bramboráky. Sice většinou sklouzli k jazyku většiny, ale zahráli jsme si twister a bylo to fajn.
V kanceláři jsem pak hledala informace a inspiraci k případnému návrhu projektu. Snažila jsem se najít něco, co by pomohlo co nejvíce lidem. Můj návrh se týkal výroby látkových tašek, které se zatím v zemi téměř nepoužívají. Všude, především v supermarketech, se spíš plýtvá igelitovými taškami. Látkové tašky by vyráběl místní sociální podnik, a staly by se symbolem změny a zlepšení životního prostředí ve městě a snad i v celé zemi. Dále by projekt sestával z pravidelných přednášek od zástupců jiných nevládních organizací na témata jako třídění odpadu, recyklace, plýtvání jídlem, pomoc zvířatům apod. Hledala jsem i zdroje financování, ale bohužel v té době nebyly vypsány žádné granty. Před odjezdem jsem tedy dopsala a odevzdala svůj návrh managementu.
Občas mě poslali na další projekty, například na psychologickou podporu dětí a jejich rodičů se Save the Children, kde jsem se dokonce zapojila do některých cvičení s dětmi, a do zanedbaného bejrútského parku Horsh, který architekti z DPNA upravovali pro potřeby nevládních organizací a veřejnosti. Po dvou měsících pak bylo velké slavnostní otevření, kde jsem potkala několik zajímavých lidí a nakoupila místní produkty na malém trhu.
Co se týkalo volného času, hodně jsem chodila pěšky po městě, což běžní lidé nedělají. Proto na mě všichni zírali a taxikáři na mě pořád troubili. Docela často jsem je využívala, protože jsem bydlela za městem na kopci a veřejná doprava ve formě autobusů byla poměrně nespolehlivá. Za celou dobu jsem měla jen jednu negativní zkušenost s taxikářem, který po mně chtěl desetinásobek běžné ceny a křičel. Museli mi pomoct sousedi. Nejlepší ale stejně bylo chodit pěšky, na určitých místech jsem krmila své oblíbené pouliční kočky, což byl další důvod k zírání místních.
Dívky z organizace mě varovaly před místními lidmi, prý bych neměla nikde chodit sama a s nikým se nebavit, protože je to nebezpečné. Myslely to dobře, mně ale všichni lidé připadali milí a jsem ráda, že jsem se s některými místními poznala víc, pro mě to k cestování a poznávání jiných kultur prostě patří.
V kanceláři bylo také několik sympatických lidí, jen mi připadali poměrně neaktivní – vůbec nesportovali a často trávili čas s rodinou. Jeden kolega mě ale vzal několikrát na pláž, jiný v Bejrútu na projížďku na kole po nábřeží, a dobrovolníci mi dokonce slibovali typický bejrútský noční život, ale pak to za celou dobu nevyšlo. Myslím, že za to mohla ekonomická situace. V kanceláři ale aspoň přibývali sympatičtí stážisti, tak jsem vedle sebe měla každý den lidi, kteří se věnovali podobným věcem jako já.
Sportovce a výletníky jsem se tedy rozhodla hledat jinde – našla jsem skupiny na pěší túry a skupinu expatů, kde jeden místní mladík organizoval své výlety do přírody. Vždy spojil své známé a odvezl nás jako skupinu do míst, která znal. Na výlet jsme s ním jeli i s návštěvou z Čech, prošli jsme přírodní rezervace s typickými cedry, řekami, horami, někdy i sněhem.
Jindy jsem byla pozvaná na kempování s jedním francouzským dobrovolníkem a jeho známými z palestinského tábora. To byl zážitek plný pořizování fotek, střílení do vzduchu a připravování komplikovaných jídel na ohni. Vskutku nezapomenutelné.
Co se týká kultury ve městě (kino, koncerty, festivaly, výstavy apod.), měla po covidu stále pomalý rozjezd, musela jsem buď jet do Bejrútu, nebo sledovat, jestli se výjimečně někde něco nekoná. Kulturu a zvyky jsem tedy poznávala i jinak – například při pohledu na restauraci, kde má před sebou každý zákazník místo piva vodní dýmku, anebo při ramadánu, kdy jsem byla několikrát pozvaná na rodinnou večeři/hostinu, při které jsem se dozvěděla spoustu zajímavých věcí o islámu.
Když za mnou přijel přítel, hodně jsme cestovali po celé zemi. Poznali jsme další části přírody, jeli jsme na hudební festival tradičního stylu tarab, a dokonce jsme i stopovali. Jinak jsme využívali typické dodávky. Ve dvou je tam cestování v klidu a bezpečné, ale ani sama bych se už nebála.
V červenci začínalo být poměrně vedro, největší smysl dávalo trávit čas na pláži, což také většina lidí dělá. Já moc fanoušek nejsem, navíc jsem pak chytila covid, tak jsem byla zavřená doma. S příchodem léta se dále prohlubovala krize, přestaly dodávky vody do domácností, zkrátila se doba denní dodávky elektřiny, a dokonce mi ani nefungoval doma internet. Naštěstí to bylo až takhle na konci. Pak už jsem se jen na pár dní vrátila do kanceláře, rozloučila se, a byl čas jet.
Odnáším si z toho to, že je důležité sledovat média, vědět, do čeho jdu, přichystat se na vše, ale zároveň se moc nestresovat, protože realita a běžný život pak často vypadá úplně jinak. To, že jsem tam byla sama, bylo někdy výhodou a někdy nevýhodou – bylo by fajn tam mít někoho k sobě, ale zároveň bych neměla takový kontakt s místními.
Je pravda, že s lepší znalostí arabštiny a zkušenostmi z neziskových organizací bych mohla dělat přínosnější věci a připadat si víc využitá. ESC ale vřele doporučuji – ať jedete kamkoli, je to skvělý zážitek a možnost poznat nějakou zemi a místní život, a samozřejmě i sama sebe.
