Ve městě, které v druhé polovině 20. století založil Jan Antonín Baťa a jehož název znamená „Baťova Dobrá Voda“, se setkávali s potomky původních českých osadníků. V místních školách pak dětem prezentovali naši kulturu skrze lidové písně a tance.

Proč jste se rozhodli pro workcamp v Bataypoře?
M: V první řadě – je to pro mě dobrá příprava na budoucí povolání. Dostala jsem se teď na peďák a řekla jsem si, že takovou zkušenost jako budoucí učitel potřebuju. Potřebuju vyjet do neznámého prostředí a vyzkoušet si, jaké to je mít improvizovanou hodinu. My jsme se snažili se nějak připravit, ale tím, že jsme neznali to prostředí, tak jsme se nikdy nemohli připravit dokonale. Můj další důvod byl, že asi od svých 10 let jsem se chtěla podívat do latinské Ameriky a pořád jsem to brala jako nesplnitelný sen.
V: Původně se přihlásila jenom Maruška.Říkal jsem si, že bych jel s ní, ale jen jako turista. Pak Maruška přišla s návrhem, jestli bych se toho workcampu taky nechtěl zúčastnit. Nakonec jsem si ale říkal, jestli ta Bataypora byla zakládaná v roce 1953, tak tam není žádná historie, nic. A co já tam budu jako turista dělat? Tak jsem to vzal, zkušenosti s dětmi mám. Navíc než jsem šel v roce 1967 na vojnu, měl jsem už všechno vyřízené útěk do Argentiny. Jenže vojna mi tenhle plán překazila, protože jsem nakonec musel nastoupit dřív. Býval bych dnes žil v Argentině.

S jakým očekáváním jste jeli do Brazílie?
M: Já jsem se bránila jakýmkoli očekáváním. Věřím tomu, že kdo nemá žádná očekávání, nemůže být zklamaný. A já jsem nechtěla být zklamaná. Ale i když jsem se bránila představám a očekáváním, tak jsem věděla, že se nevrátím stejná, že to je něco, co mě posune.
V: Já jsem se toho trochu bál toho, že budeme učit i dospělé, nejen děti, a že to bude pro mě těžké. Ale když už jsme tam byli třetí týden, tak jsem viděl, že by to nebylo až tak hrozné. Často jsme navštěvovali místní rodiny, zvali si nás domů a u leckterých jsme hráli a zpívali. To přijetí bylo fantastické. 

Popište váš denní program na workcampu.
M: Od pondělka do pátku jsme pracovali a o víkendu byl jiný program, třeba jsme jeli na výlet. Ve všední den se většinou začínalo v půl deváté nebo v devět hodin a jelo se do nějaké školy v Bataypoře, kde jsme učili děti české písničky. Na každou třídu jsme měli třeba 30–40 minut. Třídy byly dvě nebo tři, to bylo každý den trochu jinak. Pak byla pauza, oběd a pak v půl druhé byl druhý turnus – znovu dvě až tři třídy.

Jak byla zorganizovaná práce?
V: Písnička se vybrala podle stáří dětí. První sloku Maruška nebo Hanka napsaly na tabuli bez háčků a čárek, abychom děti nemátli. U těch starších jsme psali i háčky a čárky, aby věděli, že tam je nějaký rozdíl. Nejdřív jsme jim to přezpívali, Maruška jim to přeložila do portugalštiny, pak se to učili říkat a nakonec zpívat. Několikrát jsme to přezpívali, a když se to naučili, tak se k tomu přidal nějaký tanec. Většinou to byla nějaká moravská skočná.

Učili jste tedy české i brazilské děti?
V: Byli tam všichni. My jsme zkrátka do míst, kde žijí potomci Čechů, přijeli ukázat střípek z české kultury. Nebyli jsme tu jen pro děti, zpívali jsme třeba i na dni otců nebo na magistrátě. U těch děcek jsem byl překvapený, že nás tak berou, a leckdy to přecházelo až k dojetí. Třeba v mateřské školce si člověk musel sednout nebo kleknout, aby byl v jejich úrovni. A ony se šly obejmout, nebo si na nás aspoň sáhnout.
M: Hodně častý jev byl, že jsme zpívali a děti ve škole se snažily tátu nakreslit. Když jsem procházela lavicemi, najednou jsem viděla několik těch portrétů a všichni tam kreslili tátu! Byl tam prostě nejoblíbenější. Třeba i ta jeho pleška je pro ně dost exotická. Tam není plešatý člověk, viděla jsem jediného. Také jeho jméno působilo exoticky – děti mu říkaly Frača nebo Vraťouch.

Měli jste problém s jazykovou bariérou?
V: Vůbec nebyl problém. Vždycky jsme se domluvili, není potřeba rozumět slova v takových situacích, když se zpívá…
M: Jedna paní učitelka, když nás tam uváděla, řekla dětem: „Oni přijeli z hodně vzdálené země a neznají náš jazyk. Mluví jiným jazykem, ale to nevadí, oni jsou tady kvůli hudbě a hudba je v srdci. A to máme všichni stejné.“ To mě úplně dostalo.

Fungovala vám dobře spolupráce s dalšími dvěma českými dobrovolnicemi?
V: Byli jsme taková zvláštní skupina – jeden šestaosmdesátiletý „dědek“ a tři pětadvacetileté holky. Ale fungovalo to dobře. Hanka, která je z Moravy, znala strašně moc písniček. Navíc její rodiče mají taneční skupinu, takže ta to uměla, to bylo fajn.
M: My s tátou jsme si zabrali školy a věci, co se týkali dětí. Co se týkalo tanců lidových, tak to jsme nechali Hance s Nelou. 

Jak jste trávili víkendy a volný čas?
V: Dostali jsme se třeba na krokodýly. Místní, kteří se o nás starali, nás vzali na řeku, která byla plná krokodýlů, ale i piraní. Říkal jsem si – tady spadnout do vody, tak má člověk smůlu. Jednak je tam spousta piraní, a i kdyby se člověk vydrápal na břeh, tak tam je strašně daleko močál kolem řeky. A jsou tam také kapybary, a kde jsou kapybary, tam jsou i jaguáři. Kolik je v řece piraní, to jsme se přesvědčili druhý den, když jsme je tam jeli chytat.
M: Mě se moc líbila společná party v Bataypoře. Tam jsem měla příležitost si zatancovat místní tance. Jsou to úplně jiné rytmy, a to je pro mě jako pro hudebníka moc zajímavé. My tancujeme na plese valčík a polku, ale tam mají třeba foro. Pak samozřejmě samba, ale to jsem nezkoušela, to je u mě bez šancí. Zkoušela jsem spíš ty pomalejší, a ty byly moc pěkné. Zajímavé je, že tu aktivně tancují i senioři.

Zažili jste v Brazílii nějaký kulturní šok?
V: Jestli já jsem měl nějaký šok, tak to bylo třeba ve vybavenosti škol. Ve třídách nejsou mapy, takže ty děti vůbec nemohly vědět, kde ta Česká republika je, eventuálně Evropa. Snažili jsme se jim to namalovat, ale mapa tam nikde není.
M: Zažila jsem jedině pozitivní šok! České prostředí je od toho brazilského hodně odlišné, je tady víc stresu. Když se něco o 2 minuty opozdí, tak je to důvod někoho seřvat. Tam, když se domluvíme na 9 hodin a přijde se v 9.15, tak se nic neděje. Tím nechci propagovat nedochvilnost, ale je pravda, že se tady moc dělá z komára velbloud, jsou tady častěji negativní emoce. 

Jak hodnotíte vaši společnou účast na workcampu?
M: Myslím, že je dobře, že tam byl se mnou táta, protože to zlepšilo náš vztah. My jsme měli vždycky dobrý vztah, ale tím, jak je české prostředí plné stresu, nestíhá se, je toho na nás hodně, tak se to na člověku odrazí a i vztahy jsou pak takové narušené. Tím, že my dva jsme se dostali do úplně jiného prostředí, kde se tohle neřeší, a je naopak možnost si vyřešit nějaké věci v sobě, tak se myslím pročistil i náš vztah.

Co byl pro vás největší zážitek v Bataypoře?
V: Bataypora jako taková už mi z hlavy nikdy nevymizí. Největší zážitek pro mě bylo přijetí těch místních dětí. A říkat, že větší zážitek bylo mít na klíně krokodýla – to by byla hloupost.

*Marie Samková (25)

Studentka Pedagogické fakulty UK a hry na varhany na konzervatoři. Ráda hraje na klavír, učí se cizí jazyky a poznává nové lidi.

Vratislav Samek (67)

V mládí rád pracoval jako hlavní vedoucí na dětských táborech, má rád dobrou hudbu, cestování a moře.*

Pokud Tě tento příběh zaujal, neváhej projít naši databázi workcampů a začni psát svůj vlastní dobrovolnický příběh.