Jmenuji se Marie Franková, přátelé a známí mi neřeknou jinak než Májo nebo Majko. Je mi čtyřiadvacet let, narodila jsem se jako těžce nedoslýchavá. Chápu, že si hodně lidí nedokáže pod pojmem, těžce nedoslýchavá představit, jak vlastně slyším. Tak tedy, komunikuji běžným způsobem – odezírám, mluvím a s neslyšícími používám znakový jazyk. Znakový jazyk je úžasný jazyk, dá se říci, že je univerzální protože se s ním dá domluvit kdekoliv na světě, ale pozor není stejný! Každý stát má svůj jazyk, tak i znakový jazyk je všude ve světě jinačí. Existuje takzvaný, mezinárodní znakový systém. Právě tím znakovým systémem jsem se domlouvala na dobrovolnické práci ve Španělsku a tím začíná můj příběh…
Vlastně to začalo úplně nenápadně, moje neslyšící kamarádka se vloni účastnila workcampu ve Španělsku. Po návratu nadšeně vyprávěla, jak moc si to tam užila a hlavně získala spousta zážitků a zkušeností. Uběhl rok a na facebook dala video, že nezisková organizace INEX – Sdružení dobrovolných aktivit hledá neslyšícího dobrovolníka na workcamp. Hned mě to zaujalo a říkala jsem si, jdu do toho. Sice jsem na takových akcích už párkrát byla, ale všude byli většinou neslyšící a komunikace byla mnohem jednoduší. Tento workcamp byl jinačí v tom, že jsem tam byla jako neslyšící úplně sama. Byla to velká výzva, kterou jsem hodlala přijmout, chtěla jsem vědět, zda překonám sama sebe.
Jenže mi hlavou honily myšlenky, kterých jsem se bála, jak se tam domluvím? Jak mě ostatní přijmout? Co když mi nikdo nebude rozumět? Co tam celou dobu sama budu dělat, atd..
Nejdřív jsem se zeptala své rodiny, zda by to zvládli, když tu celých čtrnáct dní nebudu. Máme nemocného tatínka, takže jsem se docela bála, co kdyby se jeho stav zhoršil a já budu pryč? Jak to rodina bez mé pomoci, zvládne? Pracuji s maminkou na stejné pozici jako recepční ve sportovním areálu, takže jsem celou dobu váhala, zda do toho jít, či ne. Naštěstí mám užasnou rodinu i lidičky kolem sebe a všichni mi bez váhaní říkali, ať jdu do toho, když jsem dostala takovou příležitost. Dokonce i můj přítel mně v tom podporoval. A většina přátel říkala: ,,Neblbni a zkus to,,!
Poslala jsem tedy přihlášku a nebyla jsem si jistá, jestli jsem ráda, že mě vzali. Měla jsem schůzku s milou koordinátorkou Janou, která mi všechno vysvětlila, poradila a hlavně mně pořádně nakopla, že jsem se cítila motivovaně. Koupily jsme letenky a už jsem neměla šanci couvnout. Workcamp se blížil a má nervozita stoupala výš a výš. Asi týden před odletem jsem zjistila, že do workcampu se přihlásily i dvě české holčiny, docela se mi ulevilo, že tam nebudu jediná Češka. Spadly obavy, že když už nikomu rozumět nebudu, tak aspoň se domluvím česky.
Po příletu do Španělska došlo k menšímu nedorozumění a po hodinovém zpoždění jsme se s holkama setkaly. Letecké společnosti totiž měly zpoždění. Já přiletěla na terminál 2, holky doletěly na terminál 1 a tak se nám to zkomplikovalo a nenapadlo nás, že by se to mohlo změnit. Nejdůležitější ale bylo, že se nám podařilo sejít.
Společně jsme se dopravily do městečka Sils. Přijeli si pro nás vedoucí. Hned jsme se se všemi seznámili. Měla jsem tam tlumočnici do mezinárodního znakového systému. Dorazili jsme společně do školy, kde jsme měli ubytování.
Tam začaly různé aktivity, jako první jsme měli společné seznamovaní, sedli jsme si do kruhu, vedoucí Toni nám rozdal toaletní papír, který jsme si museli roztrhnout na části a z toho říct něco o sobě.
Naše každodenní rutina byla vstávání o půl osmé, budil nás budíček s muzikou. Divíte se, že slyším i hudbu? Ano zapomněla jsem na začátku zmínit, že nosím sluchadla, která mi pomáhají lépe slyšet. Jenže když je sundám, tak neslyším vůbec nic. Budila jsem se mobilem, nebo mně vzbudili ostatní. Když jsem, ale vstala o něco dřív a nasadila sluchadla, tak jsem si budíček s muzikou mohla poslechnout. V osm byla snídaně, v půl deváté jsme museli být připraveni na odjezd na hrad. Odvezli nás tam vedoucí s větší dodávkou. Byli jsme rozdělení do 4 skupin a po skupinách jsme měli různé úkoly. Na hradě jsme plnily práce jako jsou vykopávání zeminy, urovnávání, hledání nalezených kousků (kosti, kostry, keramiky.), čištění, označování apod. Na hradě jsme pracovali do jedné hodiny a vraceli jsme se zpět do školy, kdy nás ve dvě hodiny čekal oběd. Vařil nám místní kuchař. Po obědě každá skupina měla rozdělené úkoly, jako jsou příprava a úklid kuchyně, koupelny a záchody, úklid tělocvičny, kde jsme měli matrace a kde jsme spali. Jedna skupina měla volno a rozvrh se střídal každý den. Po splnění povinností jsme měli do 17 hod volno, mohli jsme jít plavat do bazénu, do města na nákup nebo si udělat čas pro sebe. Kolem páté jsme měli svačinu a po ní byla aktivita, kterou vymýšleli vedoucí. Po osmé hodině večer, byla večeře. Po večeři jsme měli různý program, například karaoke, sledování filmu, poznávání španělské kultury, relaxační jóga atd… O víkendech jsme jeli na výlety. Navštívily jsme město Girona, Tossa de mar, párkrát jsme si mohli užívat rozpálenou pláž u moře.
Workcamp trval celkem 14 dní. Jak už jsem zmiňovala, byla jsem před odletem nervózní, neboť jsem byla jediná neslyšící dobrovolnice, a bála jsem se, jak mě slyšící budou brát. Je fakt, že první dva dny jsem byla stydlivá, musela jsem to překonat a dala jsem se s nimi do řeči. Chtěla jsem dokázat a ukázat jim, že chci prolomit komunikační bariéru a postavit most mezi slyšícím a neslyšícím. Obávala jsem se zbytečně, myslím si, že si mně všichni oblíbili a dokonce měli zájem se naučit znakový jazyk, což mě hodně potěšilo.
Dobrovolnictví byla pro mě velká zkušenost. Překonala jsem se sama sebe, umím se sama rozhodnout v různých situacích, kdy nemám nikoho na blízku. Hodně se mi za těch čtrnáct dní zvýšilo sebevědomí. Zvládnu se i domluvit. Pokročila jsem v angličtině i v mezinárodním znakovém systému a ráda bych v tom pokračovala i nadále. Práce na hradě mě moc bavila, měla jsem možnost vidět a ohmatat mnoho let staré kousky věcí. Největší radost mi dělalo, že jako parta jsme si vyšli vstříc. Byli jsme jedna velká rodina, tým, který táhl za jeden provaz. Navzájem jsme si pomáhali, sdělovali své zážitky a emoce. Byla jsem od rodiny, přítele a mých přátel několik kilometrů daleko, ale noví přátelé mi dávali tolik lásky, že mi samota ani nedocházela. Hodně mi pomohla i má tlumočnice Eli. Někdy jsme byli obklopení v kruhu a každý mluvil anglicky, dokonce si skákali do řeči a já jsem se už neorientovala „vo co go“. Díky ní jsem si byla jistější a snažila se, abych se neztrácela a vše mi přetlumočila.
Když projekt skončil, bylo to těžké loučení, ukáplo i pár slz. Jsem vděčná za to, že má rodina i přátele mě v odjezdu na workcamp podpořili. Nebýt jich, žádné zážitky ani nové kamarády bych nezískala, jednoduše bych o všechno přišla a to by byla velikánská škoda.
