Hned, jak jsem se dozvěděla o projektech pro lidi se speciálními potřebami, začalo velké vybírání ideálního workcampu a nakonec jsem si vybrala Äijälä Gardening ve Finsku. Sice Afrika nepatřila mezi pro mě přístupné destinace, měla jsem ale před sebou možnost stát se dobrovolnicí, a toho jsem se chytla.
Organizace, koordinace a všechno zařizování nabralo takové obrátky, že čas na tvoření představ, na nervozitu, na otázky ohledně toho, jak takové zahradničení „vozíčkářů“ vypadá nebo jestli vadí, že se štítím žížal, byl teprve až v letadle. Ale stejně jsem 30. června byla na cestě do Helsinek plná nadšení, že se mi otevírá jedno velké dobrodružství.
Poté, co jsem dorazila na finskou farmu do vesničky zvané Äijälä, následovala fáze seznamování. Na workcampu se nás sešlo celkem 8 účastníků (ještě jedna Češka, dva Španělé, Ruska, Japonec a dva Kurdové) a 2 vedoucí (dvě Finky, jedna původem ze Zambie). I když první víkend bylo krásné slunečné počasí, dostali jsme holínky, nepromokavé bundy a kalhoty. A hned první pracovní pondělí jsme poznali proč. Za toto oblečení jsme byli až do konce workcampu velice vděčni, protože nám skoro celou dobu pršelo, déšť nám ale zážitek vůbec nezkazil. My jsme naopak mohli zažít typické finské léto a užít si teplo v sauně.
Naše práce spočívala v ponechání mrkve, cibule a další zeleniny a bylinek v hlíně na poli, vytrhání plevele a vložení žížal (na které jsem si brzy zvykla) do kyblíku, během práce jsme se stali odborníky na kurdskou hudbu, probrali nespočet témat, zahráli několik her „Hádej, kdo jsem“ a naučili se spoustu cizích (a to nejen finských) slov. Na zahrádku mě většinou nosili na zádech, já si poklidně sedla a až do čtyř hodin (s pauzou na svačiny a oběd) plela, pak následoval doprovodný program. Navštívili jsme například vyhlášenou prodejnu čokolády Panda, taneční večer (kde jsem při rychlých tancích zastávala roli fanynky, na pomalé jsem se k ostatním připojovala) a město Jyväskylä či vyzkoušeli 3 druhy sauny na 4 různých místech.
Jediný strach mě naháněl víkendový výlet na ostrov, myslela jsem totiž, že se jedná o výlet s přespáním v lese ve spacáku, a tak jsem si nebyla jistá, jestli to zvládnu. Z tohoto výletu se ale stal jeden z nejhezčích zážitků z workcampu. Strávili jsme dva dny v chalupě na ostrově položeném ve středu finského jezera, zahráli jsme si finské kuželky, opekli si buřty, zajezdili si na malém člunu a vyšli na vrchol ostrova, kterého jsem já dosáhla za pomoci přátel, kteří si mě střídali na zádech.
Zážitků a vzpomínek z tohoto workcampu mám mnoho, a tak je těžké je sem všechny vypsat, všechny jsou ale pěkné, vzácné a výjimečné. Chtěla bych moc poděkovat INEX-SDA, že mi je umožnila zažít a že jsem prožila dva krásné týdny, během nichž jsem se mohla stát finskou farmářkou. Všem, co váhají ohledně workcampu pro lidi se speciálním potřebami, bych pracovní pobyty v zahraničí doporučila, protože vozík či berle (a věřím, že žádný jiný hendikep) nejsou překážkou v dobrovolnictví.
Chceš zažít svůj vlastní příběh na workcampu? Přečti si o našem programu dobrovolnictví pro všechny a vycestuj také!
